Šikanován s Láskou

8. - End

Yuu's POV

Vrátil jsem se do třídy pro naše věci a vydal se s Kiyoshim k východu ze školy. Stále mám chuť zabít ty dva, ale teď mne zajímá pouze Kiyoshi. Sice už nepláče a ani se netřese, přesto je mi jasné, že v pořádku není. Ucuknu, když se naše ruce dotknou při otvírání dveří. Nenápadně pokukuji po jeho ruce a na té své stále cítím dotek. Je to láska? Z mé strany určitě, nikdy jsem k nikomu nic takového necítil. Ale jsme pár?

Ze zamyšlení mne vytrhne další dotek ruky. Okamžitě si uvědomím, co se stalo! Kiyoshi mě chytil za ruku! Je to jen lehký stisk, připravený se při sebemenším projevu nesouhlasu uvolnit. Tomu zabráním propletením našich prstů a mírným zesílením stisku. Držíme se, dokud nedojdeme k zastávce autobusu, ale nakonec pokračujeme pěšky, protože ke mně domů je to jen kousek. Doma se díváme na filmy a v půlce druhého mi Kiyoshi usne na rameni. Majetnicky ho obejmu kolem pasu a začnu přemýšlet o nás, jako o páru, pokud tak o mne a Kiyoshim mohu mluvit. Dospěji k názoru, že pokud chci s Kiyoshim chodit, musím udělat první krok. Vezmu ho na rande. Tento týden je nedaleko odsud pouť. Rád bych tam s Kiyoshim šel, aby po tom všem přišel na jiné myšlenky.

V tom se Kiyoshi probudí. „Yuu, to už je tolik?" rozespale se rozhlíží kolem sebe. Je asi čtvrt na tři. „Doprovodíš mně domů?" ptá se ještě. „Samozřejmě," odpovím okamžitě, jsem rád, že s ním budu moci strávit pár minut navíc. Usměje se a věnuje mi polibek, který mu zlehka oplácím. Po chvíli se odtáhnu, abychom mohli vyrazit. Dojdeme ke domu, kde bydlí s babičkou. Stojím naproti Kiyoshimu a obě jeho ruce svírám ve svých. Jsem nervózní, ale věřím si. Nadechnu se a pohlédnu do jeho očí. Teď nebo nikdy! „Kiyoshi, půjdeš se mnou na skutečné rande?" při otázce se stále dívám do Kiyoshiho očí. Je v nich hlavně překvapenost, ale taky radost. Čekám na odpověď a cítím, že mi hoří tváře.

Kiyoshi's POV

„Yuu, moc rád s tebou půjdu," odpovím nadšeně a obejmu ho. „Kdy? A kam?" zeptám se. „Překvapení," odpoví tajemně Yuu. „Mohli bychom jít hned?" ptá se trochu naléhavě. „Asi jo, jen se zeptám babičky," řeknu a odběhnu za ní. Netuším, co bych jí měl říct, ale snad to nějak ukecám. Povedlo se, stačilo říct, že mi chce kamarád něco ukázat. Za necelých pět minut se vracím k Yuuovi s kladnou odpovědí. Pak spojí naše ruce a někam mně vede. A já se nechám.

Od někud hraje hudba a také je tu spoustu lidí. „Jéé, je tu pouť!" vykřiknu, když si místo pořádně prohlédnu. Tohle tedy bylo to překvapení. Na pouti jsem ještě nikdy nebyl, ale na první pohled je patrné, že pouť je dokonalé místo pro rande. „Kiyoshi, kam půjdeme jako první?" slyším Yuuovu otázku, ale nejsem na ni schopný ji zodpovědět, jsem úplně paf. Rozhlédnu se kolem. Je tu obrovská horská dráha, strašidelný hrad, několik kolotočů, autodrom, střelnice, stánky s jídlem, ale tomu všemu dominuje vysoké ruské kolo s kabinkami pro dvě osoby.

„Ty jsi na pouti ještě nebyl, vid?" ptá se mě Yuu, když dlouho nereaguji. „Nevadí, mohli bychom zkusit ten strašidelný hrad, vypadá pěkně," „Jo, pěkně strašidelně," pomyslím si v duchu, když sedím ve vozíku, který se pomalu rozjíždí do tmavého tunelu. Brr! Tunel je plný umělých mrtvol, jimž svítí oči a jejichž mechanické paže po vás chňapají. Vím, že jsou umělé, ale vypadají hodně opravdově. Přiznám se, že dost bojím. V tom se vozík zastaví a s ním se málem zastaví mé srdce. Stachy zabořím hlavu do Yuuovy bundy a pevně ho chytnu. Za necelou minutu se vozík opět rozjede, ale Yuua už nepouštím. A nepustím ho dokud nejsme venku. Tam si jeho obličej přitáhnu blíž a vtisknu mu polibek. Když se odtahuji, nakloním se k jeho uchu. „S tím strachem jsem to trochu přeháněl," zašeptám, neboť se na mne Yuu dívá trochu ustaraně.

„Kiyoshi, pojďme na ruské kolo, musí z něj být skvělý výhled." řekne, popadne mně za ruku a prodíráme se davem lidí. U kola není ani moc lidí, všichni totiž čekají, až bude tma. Stoupáme pomalu nahoru. Výhled z tohoto místa skutečně kouzelný. Sedím naproti Yuuovi, užívám si jeho přítomnost a fakt, že kolem nás nikdo není. „Kiyoshi,...," osloví mně Yuu ale selže mu hlas. Takto nervózního jsem ho ještě neviděl. Vzhlédnu, abychom si koukali do očí. „Kiyoshi, budeš můj přítel?" řekne Yuu to, co jsem si tak moc přál slyšet už dávno. „Yuu,...," zašeptám jeho jméno. V očích mám slzy, ale na tváři úsměv. „Moc rád," a na důkaz svých slov si Yuua přitáhnu do dlouhého polibku.

END

Chtěla bych poděkovat všem, kteří tuto povídku četli. Děkuji!!! Děkuji také za hvězdičky a krásné komentáře.