Šikanován s Láskou

4.

Yuu's POV

Byla už docela tma, když jsem se vracel z brigády. Šel jsem jako obvykle přes park. A v něm jsem na jedné lavičce na uviděl brečícího Kiyoshiho, který byl ještě ke všemu mokrý. „Kiyoshi, slyšíš mně?" zeptám se ho. Nijak nereaguje. Zajímalo by mne, co se mu stalo, zaplavat si nešel určitě. Doufám, že mu nic neuděl ten bastard Taro. Vlastně kvůli němu jsem Kiyoshiho začal šikanovat. Taro kdysi šikanoval mě a řekl mi, že člověk buď šikanuje, nebo je šikanován. A já mu uvěřil a našel si oběť – Kioshiho. Zatřesu s ním. „Yuu?" špitne Kiyoshi se slzami v očích. Vidím, že má ze mne strach a nejspíš jsem poslední člověk, kterého by tu chtěl vidět. Otře si slzy. Už se na to nemohu dívat, a tak si ho vysadím na záda. Musím ho vzít k sobě domů. Nevím totiž, jak daleko bydlí, je mokrý a také na mne doma čeká mladší sestra.

Cestou se z Kyoshiho snažím vytáhnout, co se mu stalo, ale stále jen zarytě mlčí a potichu vzlyká. Přestanu to řešit, řekne mi to doma. Je mi Kiyoshiho najednou hrozně líto, mám výčitky svědomí, kdybych mu neubližoval, nemusel nu ublížit někdo jiný. Nikdy jsem si to nepřiznal, ale mám Kiyoshiho rád, hodně rád. Od teď ho bud chránit, i když nevím, jestli po tom všem o to bude stát.

"Kam mně neseš?" ozve se po chvíli Kiyoshi. „Ke mně domů," řeknu, jako by to bylo úplně běžné. „ Ale ty mi už konečně řekni, co jsi dělal takhle pozdě v parku a proč jsem tě našel brečícího na lavičce v mokrém oblečení!" řeknu starostlivě. Opět žádná reakce. Konečně doma. „Mio, jsem doma!" křiknu na svou sestru, s mámou jsem se musel minout, neboť v tuhle dobu odchází na noční, ale to je asi tak třikrát týdně. Mia se vyptává na Kiyoshiho, je hezké, že ho nazvala mým kamarádem, škoda, že jím není.

Když jsme už doma, dovedu ho do koupelny se slovy, že nu přinesu něco suchého na převlečení. Taky by měl zavolat rodičům, musí mít o něho hrozný strach. Nakonec mi dává číslo na svou babičku, nevěděl jsem že nemá rodiče. Je mi ze sebe na nic. Má to v životě těžké a já mu to musel dělat ještě těžší, přitom taky nejsem z úplné rodiny. Jsem rád, že mi Kiyoshiho babička věří a dovolí mu to přespat. Myslím, že je ráda, že Kiyoshi má konečně nějaké kamarády. I když, kdo ví, jak to vlastně je.

Sedíme na pohovce a Kiyoshi mi konečně říká, co se stalo. Když se dozvím, že se Taro pouze s někým vsadil, kvůli Kiyoshiho orientaci, jsem opravdu hrozně naštvaný. Na Tara. Kiyoshi se tváří, jako by se bál, že jím budu opovrhovat ještě více než do teď. „Děláš si ze mě...Já ho zabiju," na nic víc se nezmůžu, pokud nechci křičet. Když se trochu zklidním, kouknu se na Kiyoshiho, v očích má slzy, ale nepláče. Nejspíš proto, abych se mu nesmál. Toho se už ale nemusí bát. Nedovolím, aby mu někdo ublížil, nedovolím, aby ty krásné oči ještě někdy plakaly.

„Kiyoshi, omlouvám se, za všechno, co jsem ti kdy udělal, řekl nebo ti ublížil jiným způsobem, jsem takovej debil," řeknu v slzách. Ani nevím, jak je to dlouho, co jsem se takto před někým rozbrečel. Myslím si, že Kiyoshi se je ale vidět zaslouží. „Yuu..." osloví mne,ale není schopen slova a já také ne. Nakonec usne na pohovce. Vezmu ho do náruče a odnesu do své postele. Naštěstí se neprobudil. Přikryji jej. Bože, je tak roztomilý, když spí. A vlastně i když je vzhůru. Nebo i když pláče, ale plakat ho už nechci vidět. Místo toho chci vidět jeho úsměv, a nejen to; chci být i důvodem jeho úsměvu. Pohladím ho po tváři a následně políbím na čelo. „Kiyoshi, myslím, že tě miluji," projede mi hlavou. Popřeji mu dobrou noc, Mie taky a nakonec si sám ustelu na pohovce, kde ,s myšlenkami na Kiyoshiho, usnu.