Šikanován s Láskou

7.

Kiyoshi's POV

Potěšilo mne, když mi Yuu dovolil, abych se k němu posadil. Tvářil se, že je mu to jedno, ale já vím, že z toho byl štěstím úplně mimo. Probral se až když jsem mu oznámil, že zvonilo na přestávku. Jen jsem se na něho usmál a odešel jsem ze třídy. Na Yuuovi bylo opravdu hodně vidět, že by mně nejraději nikam nepustil, ale já musel jít do bufetu, protože jsem si nechal doma svačinu.

Protože bufet je v druhém patře, musím jedno sejít. Jdu po chodbě ke schodům, ale najednou do mne někdo strčí a zatáhne na záchody. Nevím, kdo to je, ale vím, že jsou dva. Vzhlédnu k nim a skoro omdlím! Je to Taro a nejspíš ten kluk, co nás tehdy v parku fotil. Je jasné, že tu čekali, jestli náhodou neprojdu kolem. Střetnu se s Tarovým pohledem plného zhnusení a pohrdání. „Taro," špitnu zděšeně. „Snad sis nemyslel, že bych se s někým jako jsi ty kamarádil," vysmívá se mi Taro. „Nevím sice, jaký měl s tebou problém ten Yuu, ale mohu tě ubezpečit, že je ještě větší srab než ty!" dodá ještě Taro. „Co po mne chceš, Taro?" zeptám se vyděšeně. Je mi jasné, že odsud jen tak nevyváznu. „Já? Já nic nechci, ale můj kamarád ano," odpoví mi s úšklebkem. Podívám se na něho a... on si sundal kalhoty i slipy! Už tuším, co po mně chce. Ale já nechci, ne jemu. Zvlášť nyní, když mám Yuua. Měl bych utéct dokud mám ještě čas, ale mé nohy jsou jako přilepené k podlaze. „Ne, ne prosím, já nechci, ne," šeptám a cítím, jak mě v očích pálí slzy, ale ti dva se tomu jen smějí. Ale to jim zjevně nestačí, neboť Taro si z kapsy vytáhne mobil a začne celé dění natáčet. V tu chvíli se mi podlomí nohy. Tohle je přeci moc i na ty dva, to přeci nemůžou. Z omylu mne vyvedou něčí ruce v mých vlasech a má hlava v něčím rozkroku. Snažím se vymanit z jeho sevření, ale při jakémkoli projevu nesouhlasu ono sevření zesílí. Něco si mezi sebou říkají, ale já je nevnímám. Vlastně nevnímám nic.

Trochu mně probere až rána, kterou způsobí dveře, když jimi za sebou někdo vzteky práskne. V příchozím poznám Yuua. Ten mne okamžitě odstrčí. „Yuu! To, to-" snažím se něco říct, ale kvůli pláči toho nejsem schopen. Yuu se otočí k těm dvěma. Tarovi rozbije mobil, na který stále nahrával, o podlahu. Ještě mu vrazí pěstí a jde si to vyřídit s tím druhým. Nevím, co mu Yuu udělal, ale nejspíš mu zlomil ruku, neboť bolestně zaskučel. Yuu si přestal všímat těch dvou, vzal mě do náruče a někam nesl.

Donesl mě na ošetřovnu a vše řekl školní psycholožce. Tak pak někam odešla a za chvíli se rozhlasem ozval naštvaný hlas naší ředitelky. „Kiyoshi, neplakej, prosím," šeptá Yuu a otírá mi palcem slzy, jež okamžitě nahrazují nové. Nechávám se jím objímat, je to tak příjemné. Před očima mi znovu projede to, co se stalo na záchodech a já sklopím hlavu a obličej si schovám do dlaní. „Kiyoshi," osloví mne soucitným hlasem. „Kiyoshi, koukni na mně," s těmito slovy jemně uchopí mou bradu a přitáhne si mne do polibku. V tuto chvíli nemyslím na nic jiného než na Yuua a na to jak moc ho miluju. Jak moc miluju, když je se mnou. „Miluji tě, Kiyoshi," zašeptá Yuu když se od sebe odtáhneme. Než mu o svých citech stačím říct i já, vrátí se zpět školní zdravotnice. Říká Yuuovi, aby mne odvedl domů.

Yuu se vrátí do třídy pro naše věci a společně opouštíme budovu. Sahám po klice, ale Yuu taky. Malinko se zachvěji, když se naše prsty dotknou. Tak rád bych ho chytil za ruku, ale tím bych na nás mohl upozornit a to já ani Yuu nechceme. Přesto to zkusím a jeho ruku svírám v té své. Čekal jsem, že se z mého sevření vytrhne, ale Yuu proplete naše prsty a zesílí stisk. Takto, ruku v ruce jdeme až k autobusové zastávce, ale nakonec se rozhodneme jít pěšky. Nejdeme ke mně domů, ale k Yuuovi a tam zůstanu asi do dvou. Čas zabíjíme sledováním různých filmů. Měl bych to sice říct babičce, ale nechci, aby babička pojala nějaké podezření. Vím, že toto je závažná situace, ale nechci ji kvůli tomu přidělávat starosti.