Na začátku každého velkého příběhu stojí láska a tento ostatně není výjimkou. Skrývá v sobě doposud nedoceněný druh magie, nese spousty polibků, něžných citů i nedozírné moře slz. Na jeho konci už však nestojí ani štěstí, ani bolest, ale pouhá touha...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Tak si možná říkáte, co mi to zase přeskočilo, že přidávám další novou povídku. Jo, zní to docela bláznivě. Kolikátá to už je? Čtvrtá? ... V každém případě, tahle se od těch ostatních liší v tom, že je krátká a hotová, takže by se tady v dohledné době mohla objevit celá.
No nic. Doufám, že někoho z vás potěším. :) Je to poměrně temný kousek, ale stejně mi přijde zajímavý. Aneb... přemýšlel někdo z vás nad tím, co vlastně vyváděl Tom Raddle v Albánii? Nebo kde se naučil létat bez koštěte?
To vše a mnohem víc v nové povídce! Snad se vám bude líbit. :)
----------------------
Běžela lesem. Neohlížela se. V tu chvíli se jí zdálo, že to je to nejlepší, co může udělat. Už sotva popadala dech. Byla na nohou od samého rána, ale přesto se nezastavila. Věděla, kolik nebezpečí se v okolních lesích skrývá, věděla, že až zapadne slunce, bude prakticky mrtvá.
Zahnula doleva. Dál od cesty. Někam do houští, tam by se možná mohla na chvíli zastavit, popadnout dech a pak zase jít. V duchu zaklela, když došlápla na seschlou větev. Měla pocit, že její chybný krok musel být slyšet na míle daleko. Teprve teď si dovolila na chvíli se ohlédnout. Před tím se však pevně, tak, aby jí bylo vidět co nejméně, přitiskla ke starému dubu
Chvíli pozorně vyčkávala, ale les se zdál být tichý. Možná až příliš. Hazel vzhlédla ke korunám, hledala ptáky. Věděla, že tam jsou. Během posledních měsíců jich tady viděla stovky. Přesto se nic nedělo. Mlčeli, dnes neměli nejmenší důvod zpívat.
Opatrně se opřela zády o kmen a vyčerpaně po něm klesla k zemi. Nedokázala posbírat dostatek sil ani na to, aby si otřela pot z čela nebo setřásla mravence, kteří ji lezli po nohách. Teď chtěla odpočívat, aspoň na malý okamžik.
Sotva však k sobě přitiskla oční víčka, uviděla ten obraz znovu. Hořící hrad čněl na obzoru jako kotouč zapadajícího slunce. Ozařoval okolní krajinu, pálil stromy. A těch mrtvých! Byli všude, kam jen lidské oko dohlédlo. Chtěla jim pomoct – tolik si přála pro ně něco udělat! Ale přišla pozdě. Hra skončila.
Zpod očních víček jí vyklouzla slza. Nevěděla, kolikátá to už dneska byla. Dávno je přestala počítat. Tolik si přála, aby jejich prostřednictvím mohla nechat všechno zmizet. Tu špínu, bolest i pocit viny. Ale bylo to marné. Stíny ji neopouštěly. Stále znovu jí ukazovaly, co všechno svým bezohledným chováním zapříčinila, kolik lidských životů dnes zmařila.
Přitiskla si dlaně k tváři a rozhodně zavrtěla hlavou. Teď nebyl ten správný čas na výčitky, musela běžet. Musela běžet, aby ostatním řekla pravdu. Musela dokázat aspoň tohle - zůstat naživu.
S vytížením všech fyzických i psychických sil se konečně postavila na nohy. Hlavou jí přitom bleskla vzpomínka na mámu. Teď by dala cokoliv za to, aby ji mohla ještě jednou spatřit. Říct, že ji odpouští, protože teď už ví, že každý občas udělá nesprávné rozhodnutí.
