Na začátku každého velkého příběhu stojí láska a tento ostatně není výjimkou. Skrývá v sobě doposud nedoceněný druh magie, nese spousty polibků, něžných citů i nedozírné moře slz. Na jeho konci už však nestojí ani štěstí, ani bolest, ale pouhá touha...
Co se asi stalo s Hazel dál? Našla v albánských lesích pomoc? Dostihl ji Voldemort? ... Příběh se nám zamotává. :) Snad se bude líbit.
Pokračování čekejte v pátek, nejpozději v sobotu.
Lith
--------------------
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Tu noc Hazel skoro nespala. Nervózně sebou cukala při sebemenším zašramocení nebo jen obyčejném houkání sovy. Tradovalo se, že místní lesy ovládá po nocích temnota. Zlá mocná síla, která se živí lidským neštěstím a strachem. Pokud na těch příbězích bylo jen něco pravdy, pak dnes zažívala nevídanou hostinu.
Přesto té noci ovládalo okolí až zlověstné ticho. Jen vítr si nepatrně pohrával s korunami stromů a šustění listů se tak neslo na míle daleko. Hazel ten zvuk uklidňoval. Hladil ji, vyvolával falešný pocit bezpečí. Její smysly však pracovaly na maximum. Moc dobře věděla, co všechno se tam venku skrývá. Ale vlky, kentaury i ostatní tvory nejspíše lákaly prostory bývalé akademie. Místo, které navždy ponese krev stovek nevinných lidí a závan smrti.
Unaveně se opírala o špinavou kůru stromu. Vůbec si nepřipadala odpočatější, spíše naopak. Síly jako by ji opouštěly i s každým nadechnutím. Bylo bláhové, domnívat se, že by mohla přes noc nabrat jen ždibec nové energii. Ten strach byl až příliš veliký, nedovolil jí zamhouřit oko.
Když se nad obzorem začaly vznášet první červánky, rozhodla se, že sleze dolů. Nutně potřebovala protáhnout odkrvené, zdřevěnělé nohy a stejně tak i bolavá záda. Chvíli tedy jen tak postávala na místě a čekala, než se jí vrátí do končetin cit. Teprve pak se několikrát prohnula v pase, promnula zápěstí.
A najednou uvědomila, že nakonec je možná přeci jen dobře, že v noci nespala. Teď věděla, kterým směrem se nemá vydat, věděla, kde jsou její nepřátelé. Musela se dožít večera. Pak už jistě bude jednoduché najít pomoc. Škola se měla zítra uzavírat, lidé se budou shánět po svých dětech nebo známých.
Ale ne po ni. A i kdyby, zdejší lesy jsou nekonečné a pusté. Bylo by to, jako hledat jehlu v kupce sena.
Zavřela oči, aby zarazila slzy, které si k ní znovu nacházely cestu. Přála by si, aby byla silnější. Ukázat ostatním, že je schopná dát všechno zase do pořádku, napravit své chyby. Ale v tu jednu chvíli si připadala naprosto ztracená. Protože i když si mu z celého srdce přála ublížit tak, jako on jí, věděla, že na to nemá dostatek sil.
A kdyby jej našla? Kdyby nakonec sevřela v ruce hůlku, dokázala by to vůbec?
Ne. Neublížila by mu. Jen by tam stála. Zničená a zlomená.
