Na začátku každého velkého příběhu stojí láska a tento ostatně není výjimkou. Skrývá v sobě doposud nedoceněný druh magie, nese spousty polibků, něžných citů i nedozírné moře slz. Na jeho konci už však nestojí ani štěstí, ani bolest, ale pouhá touha...
Tak vás vítám u poslední části Vendety. Ještě nás čeká kratičký epilog, tak nesmutněte. Pokud pod povídkou najdu do večera nějaký pěkný smysluplný komentář s vašim názorem, zveřejním ho ještě dneska. Jinak ne dřív než zítra, spíše v sobotu.
Lith
----------
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Hazel proplouvala starou kamennou chodbou s jakousi nadpozemskou lehkostí. S širokým úsměvem a pocitem nekonečného štěstí kličkovala mezi svými spolužáky. Nijak zvlášť si jich nevšímala, oni se o ni taky nezajímali. Přesto je v duchu trochu litovala – na rozdíl od ní, všichni měli své první závěrečné zkoušky teprve před sebou.
Když procházela kolem Kate, spiklenecky na ni mrkla. Víc si vzhledem k dozorujícím profesorům nemohla dovolit. Přesto, už jen spokojený výraz v její tváři mluvil sám za sebe. „To zvládneš, uvidíš," špitla ještě, když postřehla zelenou barvu ve tváři své kamarádky, pak definitivně zmizela.
Samozřejmě, nejprve se bála i ona. Přepadaly ji výčitky svědomí, litovala, že přípravě nevěnovala více času. Její strach vyvrcholil ve chvíli, kdy ji zkoušející sebrali hůlku. V tu chvíli měla sto chutí někam utéct, vzdát to.
„Běž nakonec chodby," radil ji někdo, „tam najdeš obálku s dalšími instrukcemi." Pouze přikývla hlavou, na nic víc se nezmohla. To ho pobavilo, „Neboj, ti první to vždycky nějak zvládnou."
A měl pravdu. Obstála u všech zkoušek, vyvolala i ty nejtěžší kouzla určené pro první ročník. Bez mrknutí oka odrážela kletby a následně pak formulovala i vlastní útok. Protego. Relashio. Anapeo. Depulso. Avifors. Confringo. Byla rychlá, neuvěřitelně rychlá. I když se uvnitř třásla strachy, nakonec na sobě nedala nic znát. Vedení z ní bylo nadšené. Každý si s ní chtěl potřást rukou, osobně ji pochválit za dobře odvedenou práci. Tak nashledanou v září, slečno. Budeme se těšit.
„Tak?" zeptal se nejistě Tom, když ji spatřil na prahu svého pokoje s nečitelným výrazem ve tváři. Hazel si dala záležet, aby se v jejím obličeji nedalo nic poznat, co víc, snažila se, aby vypadala více než nešťastně. „No tak, mluv se mnou!"
Už to nevydržela. Ne, když viděla jeho vyděšený výraz. „Na výbornou!"
Zdálo se, jako by Tomovi spadl ze srdce obrovský kámen. Láskyplně si ji přitáhl do svého objetí a zabořil nos do jejích havraních vlasů. „Dej mi chvíli, dobře? Musím si jen něco zařídit a pak to spolu oslavíme."
Dívka lehce přikývla. Ve tváři jí přitom stále visel stejný spokojený úsměv. „To zní fajn."
Raddle se usmál, oči se mu leskly vzrušením. Všechno se dělo podle plánu, do posledního detailu. „Za pár minut jsem zpátky," věnoval ji ještě jeden rychlý polibek a pak zmizel. Odešel, aniž by se ohlédnul. Působil poněkud nedočkavě.
