Na začátku každého velkého příběhu stojí láska a tento ostatně není výjimkou. Skrývá v sobě doposud nedoceněný druh magie, nese spousty polibků, něžných citů i nedozírné moře slz. Na jeho konci už však nestojí ani štěstí, ani bolest, ale pouhá touha...
Jak jsem slíbila, tak činím a přináším tak poslední kousíček Vendety. Užijte si ho! :)
Lith
----------
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Člověk začne chápat život, teprve když začne myslet na smrt." -Jiří Hubač
Jen o několik let později po albánském masakru pohltila kouzelnické společenství temnota.
Tom Raddle dostál svých slov a spolu se svými věrnými rozpoutal ukrutnou válku, jejíž následky se měly nést až do daleké budoucnosti. Svět tou dobou ovládal nezměrný strach. Lidé se báli vyjít do ulic, mudlové byli dezorientovaní a zmatení jelikož neměli nejmenší tušení, co se okolo nich děje. Nevěděli, kdo stojí za všemi hrůzami, o kterých je média téměř bez ustání informovala, ani nic o vraždách, jejichž oběti vypadaly, jako by jen ulehly ke spánku.
Vše, co kdy bylo, je a bude, nebo alespoň mělo být, se zdálo být ztraceno. Veškerý odpor, který bystrozorové podnikli, se nakonec ukázal marný a odvážlivců, kteří by byli ochotni bojovat za staré cíle, ubývalo každým dnem. Odhodlání, víra v lepší zítřek, naděje. To vše ztrácelo vedle Voldemortovy moci na významu. Byl nepřemožitelný, stále zahalený rouškou tajemství.
Avšak nakonec se přec jen objevil někdo, kdo byl ochotný hledat pravdu. Albus Brumbál pečlivě sledoval Tomovu minulost a snažil se tak dát dohromady na první pohled naprosto nesourodé střípky z jeho života, o nichž doufal, že by jim jednou mohly pomoct v boji. Trvalo týdny, než jeho práce konečně začala přinášet nějaké odpovědi, měsíce, než jej zavedla do Albánie.
Popoháněn jakousi vnitřní silou, snad touhou a bezesporu také zvědavostí, prohledával trosky Akademie antické magie. V místních sutinách se nakonec provádělo vyšetřování mnohokrát, prozatím bez jakéhokoliv úspěchu. Co však vzbudilo Albusovu pozornost byl fakt, že namísto tří set čtyřiceti sedmi lidských těl, což by odpovídalo počtu studentů a zaměstnanců, se jich nalezlo pouze tři sta sedmnáct.
Třicet lidí, tolik uteklo před hrozivým utonutím v plamenech. Raddle se svými komplici, několik učitelů a pár šťastlivců, kteří odjeli na předčasné prázdniny. Přesto jedno jméno stále scházelo. Hazel Blacková. Dívka, již bystrozorové prohlásili dávno za mrtvou, třebaže se její tělo stále nenašlo.
Ale ona, ač se to být zdálo neuvěřitelné, doposud pobývala mezi živými. Bloudila albánskými lesy už více než sedm let, marně hledala odpuštění pro svou černou duši. Celou tu dobu přitom netoužila po ničem jiném, než jediném zbloudilém poutníkovi, kterému by mohla vypovědět svůj příběh a odhalit světu všechna tajemství i slabá místa nejobávanějšího černokněžníka všech dob.
Ale dny míjely týdny a ty zase stíhaly roky bez jakéhokoliv úspěchu, či vidiny šťastného konce. A po všechen ten čas, který až po samý okraj naplnila sebenenávistí, jí tak nezbývalo nic víc, než jen litovat svých špatných rozhodnutí, svých životních omylů.
Když tedy tehdy v oparu ranní mlhy zahlédla známou tvář Albuse Brumbála, měla pocit, jako by snad znovu pocítila tlukot svého mrtvého srdce. Bez jediného zaváhání se vydala jeho směrem a konečně tak začala vyprávět příběh, který měl pomyslně vyrovnat misky vah v probíhající válce.
A tak svět, nebo alespoň někdo z živých, poprvé uzřel pravdu.
Ten den neznamenal konec zlých času a neznamenal dokonce ani výhru. Nakonec představoval mnohem víc. Byla to naděje, plamen toho nejčistšího světla v nikdy nekončícím labyrintu strachu.
Slovo autorky na závěr:
Kdysi mi někdo řekl, že pokaždé když dopíše povídku, cítí uvnitř sebe smutek, ale zároveň i radost, protože každý konec nakonec znamená nový začátek. Nikdy jsem tomu tak úplně nerozuměla. Za celou dobu svého "literární" působení jsem totiž dopsala jen pár povídek, přičemž mi žádná z nich doopravdy nepřirostla k srdci. Teprve teď, když píšu tato slova, tomu začínám rozumět, chápat ten rozpor z přicházejícího loučení.
Vendeta přišla v době, kdy jsem si pomalu začala uvědomovat, že se budu muset vzdát Tajemství, povídky, kterou jsem pro nepříjemné události, byla nucena uzavřít. Bylo to pro mě těžké období - chyběla mi Liz (hlavní hrdinka), chyběl mi Tom a chyběl mi i jejich příběh. Teď už si ani nejsem tak úplně jistá, kde se nápad na Vendetu vlastně vzal, ale nakonec to byl právě to, co mi to období pomohl překonat.
Tehdy jsem si byla jistá, že se bude jednat o krátkou, maximálně pěti stránkovou jednorázovku. S epilogem jsme dosáhli čtyřicáté stránky a cca. 17 000 slov. Což je hádám první dlouhá povídka, za kterou se můžu s klidem ohlédnout a říct si, že jsem odvedla kus dobré práce.
Co však bylo na Vendetě nejkouzelnější byl fakt, že mi pomohla, když všechno okolo mě šlo do kytek. Během druhé poloviny července roku 2013 jsem byla na sesypání. A Hazel byla zkrátka kouzelná - ne nijak zvlášť veselá, ale přitom nepředstavovala ani zarytou pesimistku. Bylo těžké se s ní loučit při konci páté kapitole a ještě těžší je to teď.
Jinak, co je možná zajímavé a nevím, zda to někdo postřehl, ale Alphard Black (otec Hazel) figuruje i v samotném příběhu Harryho Pottera. Je to kouzelný strýček Siriuse Blacka, který mu odkázal jeho malé jmění. Dle rodokmenu Blacků bez potomků. Bratr Cygnuse a Druelly Blackové.
Co bych vám tak mohla ještě říct? Vím, že v mém příběhu je spousta hluchých míst, ale je to tak schválně, protože osobně nemám ráda povídky ani knížky, které jsou čtenářům vykládány do posledního puntíku. Ale přeci jenom, alespoň jedno odhalení, zbytek si budete muset domyslet sami.
Určitě vám všem vrtá hlavou, zda Tom měl Hazel doopravdy rád. Myslím si, že odpověď na tu toto otázku by se v očích každého z nás lišila. Já osobně si myslím, že nakonec, po té dlouhé době, kterou spolu ti dva pomyslně strávili, mezi nimi skutečně vzniklo nějaké pouto. Zda to byla láska, či nikoliv, to hádám, zůstává ve hvězdách. Nakonec je však důležité, že ten cit vedle jeho touhy po moci, byl křehčí než sněhová vločka...
