Na začátku každého velkého příběhu stojí láska a tento ostatně není výjimkou. Skrývá v sobě doposud nedoceněný druh magie, nese spousty polibků, něžných citů i nedozírné moře slz. Na jeho konci už však nestojí ani štěstí, ani bolest, ale pouhá touha...
Maturita je za mnou a nejdelší prázdniny mého života přede přede mnou. Plánuju psát - hodně psát. Už na tom pracuju, tak se těšte. :)
Lith
---------------
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Máš všechno?"
Hazel protočila oči. Během posledních pár hodin slyšela tuhle otázku nejméně desetkrát. Dávno nebyla malá holka. „Ano," odpověděla netrpělivě. „Dokonce i plyšového méďu, kdyby se mi stýskalo."
Emily sklonila zrak k zemi. „Přála bych si, abys neměla takovou radost z toho, že odcházíš."
Já bych chtěla věcí, pomyslela si. „Bohužel," konstatovala klidně. „Některé věci se nezmění."
„Správně," přikývla a následně se pokusila o úsměv. „Vždycky jsem tě milovala, zlato. A nehledě na to, co si myslíš, tě vždycky milovat budu."
Hazel naklonila pochybovačně hlavu na stranu. Slova její matky pro ni nic neznamenala. Byly to jen prázdné sliby stejně jako desítky jiných. Odolávala pokušení jí to říct, vyplivnout všechny ty ostré poznámky, které ji poslední léta pálily na jazyku. Pak si ale uvědomila, že by to stejně nikam nevedlo. Nakonec, jediné, po čem doopravdy toužila, bylo odejít. Vypadnout z toho domu a už se nikdy nevrátit.
S hlasitým povzdechnutím vytáhla z kapsy klíče. Byla si jistá, že po dnešku už je víc nebude potřebovat. Podívala se matce zpříma do očí, pak je položila na malou dřevěnou komodu. V ten okamžik Emily přemohl pláč.
„Nech si je," prosila svou dceru mezi vzlyky. „Nech si je."
„Proč?"
„Třeba se jednou budeš chtít vrátit."
„Možná se někdy stavím na návštěvu."
„Hazel, prosím..."
„Sbohem, mami."
~•~
Celá zpocená se vymrštila do sedu.
Oči měla zalité slzami.
Nenáviděla se. Nenáviděla se za všechno, co řekla nebo udělala. Dala by cokoliv za jeden mizerný obraceč času. Teď jí nezbývalo nic víc, než doufat, že přežije. Že dostane možnost, aby se své matce mohla omluvit za všechny křivdy, které během posledních let snesla na její hlavu. Najednou, už to nebyla ta malá umanutá holka. Během posledních dní dospěla více než za celý svůj život.
Trhaně se rozhlédla okolo sebe. Venku se pomalu smrákalo. Jak dlouho spala? Hodinu, dvě? Možná tři. Neměla nejmenší zdání. Hodinky nechala na koleji, shořely. Teď už po nich nejspíš nezbylo nic víc, než rozbitý ciferník.
