Záměna

4#: Ostrov

Okey, okey, možná ten týden nebude až tak v pohodě. Zjistil jsem, že mám v kalendáři poznamenaných 5 směn v mekáči. Super, mám chuť se na to vykašlat...mně je konec konců jedno, jestli Matěje vyhodí. On má cestičku daleko líp umetenou, když jsem měl nachystaná nějaká videa k vydání. Když tak o tom přemýšlím, zajímalo by mě, jestli Mati bude zkoušet natočit něco svého. Musím průběžně svůj...tedy vlastně jeho kanál kontrolovat.

To by byl ale momentálně ten nejmenší problém. Jsem na cestě domů ze své první směny v McDonaldu a cítím se snad i mírně ponížen. Nikdo se se mnou nijak nezahazoval, když jsem něco nevěděl – konec konců bych už měl být dávno zacvičený. Všichni na mě koukali jako na blázna, pořád dokola jsem se lidí kolem sebe ptal, co mám dělat. Stejně mám pocit, že mi to vůbec nepomohlo. Nejhorší ale bylo, když mě postavili na chvíli za pokladnu. Chodili za mnou lidé, kteří měli s jídlem v mekáči zjevně mnohem více zkušeností než já a chrlili na mě názvy jídel, které mi zněly spíš jako kouzla z nepovedené parodie na Harryho Pottera. Další problém byl, když naopak přišli ti, kteří neměli zkušenosti žádné, řekli mi, co by si dali a chtěli, ať jim poradím, jak to poskládat do nějakého výhodného menu. Jak příjemné bylo živit se natáčením na youtube! Jen zapnout kameru a říkat, co sám chci...a je úplně jedno, jestli si k tomu diváci dají sladkokyselou omáčku, kari nebo barbecue. A co teprve ten pocit, že tvořím něco užitečného, že fanouškům něco předávám. Zůstávala po mně nějaká hodnota, něco, co obohacuje druhé lidi na duchu. Jak bezcílně ve srovnání s tím působí monotónní práce v McDonaldu a všechny ty předepsané fráze. Nejradši bych tam už znovu nešel...ale co by na to řekla Eliška? A co by řekla, kdyby mě vyhodili kvůli tomu, že všechno kazím? 

Doma se unaveně posadím do křesla. „Ahoj," Eli mě vítá sladkým polibkem, „jak bylo v práci?" „Hrůza," ani se nesnažím klamat, „nic mi tam nejde a navíc mě to vůbec nebaví." K mému překvapení se Eliška zasměje: „No jo, však pokaždé tvrdíš, jak ti to nejde," sedne mi na klín a obejme mě, „neboj, zlato, je to jen dočasné. Najdeš lepší práci." Nic na to ale neříkám, jen ji taky obejmu a něžně ji hladím po zádech. Asi má pravdu. Obdivuji ten vliv, který na mě má. Je tak klidná, tak vyrovnaná...je jako ostrov uprostřed oceánu. Jen díky ní se neutopím v rozbouřených vodách a nacházím pevnou půdu pod nohama. Že si najdu lepší práci? A má vůbec cenu ji hledat, když vůbec nevím, na jak dlouho v téhle změněné realitě ještě pobudu?

Tak uteklo 5 téměř identických dní. Katastrofa v práci, příchod domů do Eliščiny hřejivé náruče, večer strávený s ní a usínání v objetí. Držím ji a chvílemi si přeji, aby ta noc nikdy neskončila a já od ní nemusel vstát.

Po pěti dnech jsem si začal uvědomovat, že mi takhle život hrozně protéká mezi prsty. Snažím se jen přežívat v tomhle světě, než se vrátím do toho svého. Čas, který jsem tu strávil, mi už ale (pravděpodobně) nikdo nevrátí. Měl bych tuto realitu přijmout, ač třeba jen jako dočasnou. Mohl bych zkusit rozjet svou kariéru na youtube od začátku. Zvládl jsem to jednou, tak proč ne znovu?

Sedám k počítači a přemýšlím. Ale co bych měl točit? Poupravením své vlastní osobnosti jsem kdysi vytvořil postavu Atiho, která mě prezentovala. Ovšem postava Atiho se všemi jejími postoji, humorem a osobností je nyní Mati. Nemůžu tedy začít stejně jako tehdy, nebyl bych víc než jeho kopie. Jaký paradox! Několik minut jen bezradně zírám do monitoru a přemýšlím, jakým směrem by měl Ati nyní udělat krok, aby jeho tvorba byla originální a zajímavá a abych to zároveň byl stále já. Je to těžší, než se zdá. A znovu se jako posel z nebes objevuje Eli. Nese mi sušenky a přitom mě něžně políbí na tvář. Chytím ji za ruku, přitáhnu si ji blíž a líbám ji na rty. Jsou tak měkké, jemné. Jako by byly snad stydlivé...připomínají mi první sněženky, které se na jaře dobývají zpod sněhu na povrch. Po polibku sleduju, jak pomalu otevírá svá modrá očka, a jak se líbezně usměje. Hrozně bych jí chtěl něčím udělat radost. „Nechceš zajít večer do kina?" ptám se. Nadšeně přikývne. Výběr filmu nechám na ní, ať mě klidně vezme na nějakou romantickou komedii. Rád to s ní absolvuji. Musím přeci být pozorný přítel a věnovat pozornost vztahu. Ať je Eli spokojená, ať se cítí dobře. Dobrá, uznávám, že to ode mě není žádná oběť. Trávit s ní čas je příjemné. Dalo by se říct, že velmi příjemné.

Opravdu vybrala nějakou romantiku. Nevadí. Před kinem stojí podezřelý hlouček lidí, kteří celkem hlučí. „Co se to tam děje? Vidíš něco?" ptá se mě Eli, ale nic nevidím. Natahuji se o kousek výš. Ještě kousek, ještě, ještě...až to uvidím! „Hoggy! Je tam Hoggy!" Říkám hypnotizovaně, a aniž bych pustil její ruku, se rozbíhám k davu lidí. „Petře! Petře! Proboha, řekni, že mě poznáváš! Musíš mi pomoct, prosím!" volám na něj. Hoggy si mě ale vůbec nevšímá a už už se snaží fanouškům vymanit. Ještě za ním zkouším volat, když nasedá do svého auta, ale ani se neohlédne.
„Martine?" dívá se na mě Eli. Znovu ten ustaraný pohled. Opravdu jí nechci přidělávat starosti, ale tohle byla příležitost.
„To nic," povzdechnu si a pohladím ji po vlasech. Jsou jemné dočista jako samet.

V kině se usadíme a Eli se ke mně přitulí. Položí mi hlavu na rameno, cítím, jak se mé tváře dotýkají její vlásky. Její ruka spočine na mém stehně. Ou, tohle je příjemný pocit. Jak dlouho jsem neměl holku? Sakra, vzrušuje mě to. Nevím, jestli to dělá s tímhle záměrem, ale hladí mě prsty po vnitřní straně stehna. Je opravdu pěkná a ještě tohle...nejradši bych z ní strhal to oblečení hned tady. Náhle její drobné prstíky, asi nechtěně, zajedou o kousek dál, než předtím a ona ucítí mé vzrušení. „Ten film se ti tak líbí, jo?" usměje se šibalsky, „To ty se mi líbíš," odpovím a dlouze ji políbím.

Film jsem ani nedokázal pořádně vnímat. Celou cestu domů ji pořád dokola musím líbat a hladit. Vždyť spolu teď chodíme...mohl bych z toho udělat pro oba pěknej večer.

Doma ji vidím, jak se svléká a jde do sprchy. Bez ostychu se přede mnou nakrucuje v prádle. Je to božský pohled, nemůžu se vynadívat. Rozepíná si podprsenku? Jsem z toho trochu nervózní, takhle beze všeho se svléká...jakoby mi snad nedocházelo, že pro ni jsem už 3 roky její přítel, nemusí se stydět. Aspoň si můžu vychutnat ten pohled, než se za ní zaklapnou dveře koupelny. Já si zatím v kuchyni ve dřezu opláchnu obličej a koukám se na svůj odraz na nerezovém kovu kohoutku. „Ta ti teda dává zabrat," říkám sám sobě a pořád si to v hlavě přebírám. Není na tom snad nic špatného, že ji chci, ne? Je krásná.

Vyjde z koupelny v růžovém sametovém župánku, hned ke mně přiběhne, skočí mi kolem krku a vlepí mi polibek na tvář. Cítím z ní čerstvou vůni sprchového gelu. Možná vanilka? Ne ne, tohle je ovocná vůně. „Cítím se jako znovuzrozená," řekne a odejde do pokoje. Pomalu jdu za ní a před očima stále mám její nahé tělo, představuji si, jak v rukou svírám její prsa, zatímco leží pode mnou, jak jí roztahuju nohy...úplně slyším její vzdechy. V pokoji se na ni znovu podívám. Župánek už shodila a nyní se přede mnou promenáduje v kraťoučké noční košilce. Prohlížím si ji celou, až můj pohled znovu dojde k její tváři. Zastavím se. Přijdu si jako v transu, nemůžu se na ni přestat koukat. Ty hluboké oči...topím se v nich. „Martínku? Jsi ještě na Zemi nebo někde na Marsu?" zasměje se. Její smích zní jak hudba z nebes, jako když andělé rozezní loutnu. Zaregistruji její líbezný úsměv. Co jsem to vlastně chtěl udělat? Použít ji k ukojení své sexuální touhy...jak nějakou věc. Byl bych ten největší padouch, protože bych jí neuvěřitelně ublížil. Lhal bych jí, podváděl ji, kdybych opravdu uznal, že jsem ten člověk, se kterým 3 roky chodí. Nejsem ten, za koho mě má. Žádné společné zážitky mě s ní nepojí, nepamatuji si seznámení, které si pamatuje ona, první polibek, který si pamatuje ona...je to skoro jakoby ona ztratila paměť. Myslí si, že tu s ní je kluk, který ji 3 dlouhé roky miluje, a přitom jsem tu já, který ji znám pár dní a ani nevím, kolik dní vedle ní ještě pobudu. Mám ji rád. Ano, oblíbil jsem si ji, nechci jí ublížit.

„Zlati," vydechnu a jdu ji obejmout, „prosím, můžeš se ke mně dneska dlouho a silně tulit? Dokud neusnu." Zvedne ke mně ta svá modrá očka, „Samozřejmě, Martínku. Jako když jsme spolu začali chodit," usměje se a objetí mi opětuje. „Jo..." říkám s povzdechem, „jako když jsme spolu začínali chodit." Jenže to jsem nebyl já...nevím proč, při téhle myšlence mě mírně bodne u srdce. Nakonec opravdu usínáme v objetí. Eli leží na mé hrudi a já cítím, jak jí buší srdce. Snad se synchronizuje s mým? Nebo si povídají? Chytím ji pevněji a usínám.

Cinetube je už pozítří. Jsem opravdu zvědavý, co je tenhle Mati zač. Nemůžu se dočkat, až mu pohlédnu do tváře.