Záměna

#8: Ticho

Šeří se, Slunce blížící se k západu napovídá, že přichází večer. Okolím se rozlévá vlahý jarní vzduch jakoby naplněný tajemnou unikátností. Jdeme ruku v ruce parkem, chtěl jsem Elišku vytáhnout na večerní procházku. V tílku s nějakým nepodstatným potiskem a sukni, která odhaluje její pěkné nohy, vypadá kouzelně. Ostatně jako pokaždé. Ano, dámy a pánové, jen se podívejte, tohle jsem já, Martin Malý, a moje dokonale kouzelná přítelkyně, kterou miluju. Jsem šťastnej chlap. Dnes odpoledne jsem jí poprvé vyznal lásku a ona mi oplatila stejnou mincí. Je to zvláštní pocit, skvělý a smutný zároveň. Smutek ale postupně ustupuje. Vlastně se na jednu stranu zdá, že je vše, jak má být. Jsem spokojený. Během odpoledne jsem stihnul sepsat scénář pro Matěje a poslat mu ho. Dalo celkem práci poprat se s tím, jaké video mu svěřit, bál jsem se, že bude mluvit hlouposti, proto jsem mu dělal do scénáře spoustu poznámek. Jsem zvědavý, jak se s tím popere. Kdyby měl nějaké potíže, napíše a já mu samozřejmě rád poradím. A kdo ví, třeba ho to nakopne k vlastní tvorbě, až...až se jednou vrátíme do svých životů.

Já si ale teď užívám přítomný okamžik, nechci myslet na práci. A už vůbec ne na to, že můj čas zde je možná přesně odměřený. Před očima vidím pomyslné přesýpací hodiny, jak se v nich pomalu sype písek seshora dolů a až dopadne poslední zrníčko, vrátíme se zpět a já už Eli možná nikdy neuvidím. Pořád se na ni musím dívat, ať se mi tenhle její obrázek vryje do paměti. Chodíme po venku a skvěle se bavíme, smějeme se, ten pocit je naprosto výjimečný. V tuto chvíli je má. Jen má a nikoho jinýho. Ani kdyby teď přišel Mati, nepochyboval bych o tom, že teď je moje. No dobře, před ním asi trošku ano. Jsem rád, že tu není. Zní to sobecky? Možná že taky je. A je mi to fuk. Cítím mezi námi zvláštní spojení. Vše je jako v mlze, když ji líbám, cítím se být sám sebou, ačkoli jsem někdo jiný. Na ničem nezáleží. Je tu, dívá se na mě. Její oči se upírají na mě, ne na Matěje.

Jsme doma, je pozdní večer. Právě odbíjí jedenáctá, když Eli pomalu a něžně líbám, ruce na jejích ramenou. Otevřu oči a vidím před sebou ty její, tak plné radosti a štěstí. Chvíli se na sebe jen koukáme, než ji pohladím po tváři a znovu ji začnu líbat. Pokládám ji na záda do postele. Stáhnu jí tílko a líbám její krk. Eli mi zajíždí rukou do vlasů a druhou začne sundávat mé tričko Blink 182. Sukýnka letí do kouta, s ní i moje kalhoty a zjevně také má odvaha. Náhle se na ni musím jen dívat. Tohle není sen, leží pode mnou, tak opravdová...její tvář také zvážněla. Dívá se mi očí tak, že mám pocit, že se vpíjí do mých žil. Sálá z ní teplo, které mě táhne blíž. Srdce mi buší, má asi trochu strach. Ta chvíle spojení našich pohledů se mi zdá nekonečná, dokud Eliška téměř neslyšně nezašeptá mé jméno. „Jsem nervózní, jako by to bylo poprvé," dodá ještě. Její tělo někde uvnitř ví, že to poprvé je, že jsem někdo jiný. „Tak si představuj, že to poprvé je," odpovím a znovu nalézám ztracenou odvahu. Líbám ji a pomaličku rozepínám podprsenku. Rozbaluju ji jako dárek, na který jsem celý život čekal. Ale Vánoce jsou daleko, asi jsem musel být moc hodnej kluk, že jsem dostal nadílku už teď. Nebo jsem byl naopak tak drzej, že jsem si dáreček vzal sám? Je tak neuvěřitelné, co se děje. Nyní spolu ležíme úplně nazí, hladíme se. Všechno je to realita, nebo aspoň její určitá forma. Eli je reálná a já tu nad ní reálně ležím v reálné posteli a roztahuju její reálná stehna, abych mohl udělat to, o čem sním už takovou dobu. Nic si nevyčítám, je to upřímné, vím, že to chci z lásky, už mi nenahání strach ani ten plyšový medvěd v obýváku. Takto propojeni jsme si snad ještě blíž než kdy dřív, po mém těle se rozlévá pocit štěstí. Je to dokonalé, ona je dokonalá. Cítím se, jako by mi bylo 15 a snažil jsem se přijít o panictví se svou stejně nezkušenou přítelkyní ve špatně odhlučněném dětském pokojíčku, zatímco za stěnou číhá její despotický otec. Chyběla jen tuna plyšáků.