Záměna

#7: Naplnění

Je na čase být sám k sobě upřímný, jak se říká, nalijme si čistého vína. Něco k ní cítím. A je to něco hodně silného. Jako hurikán, co člověka smete, ale zároveň jako hřejivý dotek, který všechny bolístky zase rychle zahojí. Ano, cítím něco k holce, která není moje, a se kterou jsem se vlastně nikdy v životě reálně neseznámil. Až tohle skončí, nebude vědět, že mě kdy osobně znala. Je to hrozné, nemůžu udělat nic ve svůj prospěch.

Tenhle pocit ale není ten jediný, který mě naplňuje. Jsou to také výčitky kvůli Elišce. Obelhávám ji, nebo ne? Vedle ní se budí cizí chlap. V podstatě ani neví, že ten zamilovaný pohled, který na ni upírám, patří mně. Co bych s tím mohl udělat? Odpověď je nic, jsem bezmocný. Kdyby tak věděla, jak se věci mají. Na druhou stranu, kdyby to věděla, pravděpodobně by se mnou neuléhala v jedné posteli a netulila se k mému rameni noc co noc. A za tohle jsem moc rád, rozhodně o to nechci přijít. Ačkoli se cítím, jako bych ji obelhával, stejně neustále vyhledávám její přítomnost a doteky. Když mě neobejme ona, udělám to já. Chci se jí dotýkat, chci cítit její hedvábnou kůži na své.

„A jakpak se má ta moje květinka?" vytrhne mě z úvah Matěj, právoplatný partner holky, kterou nosím v srdci. Na dnešek jsme si domluvili další schůzku, a tak právě sedíme v hospodě nad vychlazeným pivem. Potřeboval jsem s ním probrat, jak to teď bude dál s vydáváním mých videí. Nakonec jsme se shodli na variantě, že já video vymyslím, sestavím scénář...a on ho prostě zkusí natočit a sestříhat. Pošle mi své veledílo ke schválení, a pokud s ním budu spokojený, zveřejní ho na youtube. Kdyby to nešlo, sepíšeme společně nějaký omluvný status na fanpage na facebook, vymluvíme se na zdravotní potíže nebo něco takového. Moc se mi to nelíbí, ale co nadělám, nemůžu dělat takové odmlky. Ale k smrti rád bych sednul před kameru sám. Vžít se pouze do role scénáristy bude pravděpodobně náročné. Když jsme probrali to důležité, konečně tedy přišel prostor i pro odlehčenější témata, jako třeba právě jakpak se má ta naše rozkošná květinka.

„Eliška?" vracím se obratem zpět do reality, „Jo, je v pohodě. Dobře se má."

Matěj pokývá hlavou a pohledem pátrá v již několikátém půllitru zlatého moku. Zdá se, že jej má odpověď neuspokojila. „Musí tě strašně milovat, chlape." Vysoukám ze sebe, ačkoli mi tato slova jdou silně proti srsti. Mati prudce zvedne oči od svého piva a probodává mě pohledem. Hlavou mi běží, co se asi stalo. Taky už v sobě nějaký ten alkohol mám, třeba v mém tónu poznal, že je něco špatně. Nebo jsem tohle říkat neměl?

„Taky ji miluju, ale..." vyjde konečně z jeho úst, než k nim vyzvedne pivo a napije se. Kdysi mi někdo řekl, že nic z toho, co je řečeno před slovem „ALE", není vůbec důležité.

„Ale?" snažím se ho pobídnout k mluvě.

„Ale byla doba, kdy jsem si myslel, že to tak není. Vlastně ani nevím, jestli ti to můžu povídat," podívá se na mě a já ho gestem ruky pobídnu, ať pokračuje. „Než došlo k té naší záměně, chtěl jsem ji pustit k vodě."

Cože? Já snad špatně slyším. Začínám cítit, jak mi stoupá krev do hlavy.

„Prostě se mi zdálo, že všechny city, co jsem k ní choval, už tak nějak vyprchaly. Že už tam nic není. Všechno bylo tak stereotypní..."

Slyším jeho slova, ale nedokážu na ně nic říct. Pohled na něm mám přímo přišpendlený. Před očima se mi tmí.

„Chápeš to, ne? To se prostě chlapům tak někdy stává. Chtěl jsem to vyřešit radikálně, ale teď už bych to neudělal. Jak jsme se my dva vyměnili, do pár dní mi začala strašně chybět. A chybí mi doteď. Svým způsobem jsem za tu výměnu vděčný, protože teď vím, jakou blbost bych udělal. Nemůžu se dočkat, až se k ní vrátím."