Pohled z Dálky

5

Pořád myslím na ten deník. Ta báseň. Laura někoho milovala. Laura mi ale o tom nikdy nic neřekla. ,,To nevěřila ani mě?" zašeptala jsem sklamaně. Nejspíš ne. Ale chápu ji. Aspoň trochu. Dneska ke mně přijde Rebecca. Těším se na ní. Moc.... Možná je lepší když se nebudu pořád stahovat do sebe ale budu se bavit s lidma. Moje máma i táta měli pravdu, bylo hrozné pořád zamykat se do svého pokoje a být uzavřená před společností. Díky Rebecce jsem zase více méně v pořádku.

Zase otevírám Lauřin deník. První co uvidím je ta báseň. Zabij mě něžně můj nejmilejší. Čtu dál. Zápisy z posledních dvou týdnů jsou většinou smutné nebo zmatené.

12. 9
Pořád na něj myslím. Miluje mě. Musím si to pořád opakovat dokola. Nikomu se nemůžu svěřit. Ani Vanesse. Ona by to pochopila. Pochopila by mě. Ale stejně se jí nemůžu svěřit. Mohla by to říct tátovi a mámě. Pořád se obrací na rodiče se slovy ,,nevšimli jste si že s Laurou není něco v pořádku?" . Kvůli tomu už jsem párkrát musela snášet ty nekonečné debaty o tom, jestli se nechci někomu svěřit. Rodiče s tím "někomu" samozřejmě mysleli psychiatra. Nepotřebuju k psychiatrovi! Přece nejsem blázen. Párkrát už jsem se Vanessy ptala jestli si o mě myslí že potřebuju k doktorovi. ,,Ne nemyslím si to" řekla samozřejmě. Ale bylo jasně vidět že si myslí opak. Není zrovna dobrá lhářka řekla bych.

Tady už jsem Lauřin deník musela zaklapnout. Ufff! Tak já nejsem dobrá lhářka. Ale možná měla Laura pravdu. Kdyby jsem se jí tak pořád neptala, byla by možná ještě naživu. Čtení deníku bylo jako hrabání se někomu v jeho vlastních myšlenkách. Měla jsem z toho špatnej pocit. Laura se mi vždycky se svými problémy svěřovala, tak jako já s mými. Proč to neudělala i teď? Nevěřila mi. Nevěřila nikomu jenom tomu koho opravdu milovala. Byla i ochotná pro takovou lásku zemřít? ,,Bože Vaness!" vykřikla jsem. Nemůžu myslet na takové věci vůbec myslet. Ale Laura se změnila. Co se stalo? Co se stalo s ní? Najednou mě strašně rozbolela hlava. To všechno mě vysilovala. Ta pravda mě vysilovala. Pravda že mi Laura nevěřila. Odložila jsem deník na stůl a lehla si na postel. Ležela jsem a přemýšlela. Všeho na mě bylo nějak moc. Z koutku oka mi ukápla slza. Došlo mi jak hloupé to všechno je. Snažím se všechno zvládnout sama. Měla jsem o tom už dávno někomu říct. Ale neudělala jsem to. Snažila jsem se tím vším protlouct sama. Možná se ale najde pár lidí, kteří to dokážou pochopit. Kteří dokážou pochopit mě.

,,Vaness?!" uslyšela jsem zdola mámin hlas. ,,Už jduuuuu!" zavolala jsem. Seběhla jsem dolů po schodech. Ve dveřích stála Rebecca a usmívala se od ucha k uchu. Padla jsem jí kolem krku. ,,Jsem šťastná že si konečně přišla i když o půl hodiny později" usmála jsem se. ,,Promiň, jen jsem se zdržela chvilku doma" řekla Rebecca a zašklebila se.
Šli jsme nahoru po schodech do mého pokoje. ,,Juuu! Máte to tu pěkný!" řekla nadšeně Rebecca. Když jsme byly v mým pokoji tak jsem nevěděla jak začít. Rebecca plácla sebou na postel. ,,Tak povídej co nového!" řekla nedočkavě. Sedla jsem si vedle ní ,,víš" začala jsem ,,nedávno jsem našla v naší krabici deník který patřil mojí sestře Lauře". ,,Tvoje sestra je mrtvá, že jo?" zeptala se Rebecca. Přikývla jsem. Už zase jsem měla slzy v očích. ,,Co je v tom deníku?" zeptala se mě Rebecca. A tak jsem jí začala o tom všem vyprávět.Řekla jsem jí o té zprávě a básni. Báseň Rebeccu zaujala. ,,Zabij mě něžně můj nejmilejší, neb až k druhému břehu v tu noc věčnou, studenou šachtou nekonečnou, klikatí se tunel nejtemější" předčítala Rebecca Vypadá to, že byla opravdu zamilovaná". ,,Ano" řekla jsem. ,,Ale do koho?" .

S Rebeccou jsme se ještě dlouho bavily. Také u nás večeřela. Ona řekla že by jsme to měli nahlásit policii. ,,Rebecco, nevěřili by nám" odpověděla jsem smutně. ,,Ne! Musíme je nějak přesvědčit!" . Pak najednou Rebecce zazvonil mobil. ,,Máma, určitě to je ona" řekla Rebecca a zvedla hovor. ,,Haloo?!" řekla. Chvíli hovořila. ,,A to jako hned?!" vykřikla najednou Rebecca. Pak típla hovor a trochu šokovaně se na mě podívala. ,,Musím jít" řekla a smutně se na mě usmála.
Pak jsme se rozloučili. Bylo mi bez Rebeccy smutno. Ale slíbily jsme si že se ještě jednou potkáme a vše solu proberem.