Pohled z Dálky

6

Omlouvám se že jsem už delší dobu nenapsala žádnou kapitolu, ve škole jsme psali testy a...no znáte to, prostě nebyl čas ;)))) ale od teďka budou další kapitoly vycházet zase pravidelně:)

Dneska se mi nedařilo dobře. Mama mě nechala doma, ale co! Budu mít aspoň čas číst Lauřin deník. Ráno jsem zkoušela zavolat Rebecce že dnes nepřídu do školy ale ona mi to nezvedala. Divný pomyslela jsem si, jinak to vždycky zvedne. Vyrušilo mě otravné pípání. ,,Co to...." zamumlala jsem, ale pak mi došlo že to je jen budík co jsem zapomněla vypnout. S funěním jsem vstala z postele a šla ke stolu. Bylo asi 5:34 ráno a byla ještě tma. Ale přesto jsem viděla obrysy nábytku. ,,Auuu!" vykvikla jsem. O něco jsem zakopla a narazila jsem si palec. To "něco" byla černá židle která v té tmě doslova splývala s okolím. Doplazila jsem se ke stolu a vypla jsem budík. Nemýlila jsem se, bylo půl šesté. Zachumlala jsem se zase zpátky do deky. Dneska budu jen polehávat v posteli a dělat nemocnou.

* * *

Nakonec mě ale stejně vzbudila máma která mi přinesla zdravotní čaj. Se slovy ,,Chudáčku Vaness, jsi celá
bledá" mi čaj podala. Ten čaj jsem nenáviděla, chutnal hořce a odporně páchnul. Ale stejně jsem ho vypila. Fuuuj pomyslela jsem si, ten kdo tento čaj vymyslel musel lidstvo fakt nesnášet. ,,Snídani ti asi mám donést sem" poznamenala mamka. Přikývla jsem. Stejně jsem na snídani neměla chuť. Když máma odešla, vypotácela jsem se z posteli a otevřela jsem střešní okno tak prudce, že jsem dokonce vyplašila pár holubů co seděli na okapu. ,,Promiňte" zamumlala jsem a nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Venku byl jako vždy čerstvý vzduch. Otočila jsem se a došla jsem ke stolu. Budík ukazoval
9: 27 hodin. Do pokoje vešla máma a držela tác se snídaní. Tác položila na stůl a usmála se na mě. ,,Už je ti líp zlato?" zeptala se. ,,Jooo, tak nějak je mi líp" odpověděla jsem. Plácla jsem sebou zpátky na postel. ,,Za chvilku si tu snídani dám" řekla jsem. ,,Vaness, budu muset dneska zajet do obchodu v Hartfordu, zvládneš to tady?" zeptala se mě máma starostlivě. ,,Jo, jasně že jo, tak zle mi zase není" řekla jsem. Máma se na mě s obavami podívala. ,,Opravdu?" zatvářila se starostlivě. Přikývla jsem ,,nedělej si o mě starosti". Pak se máma se mnou rozloučila a odešla. Podívala jsem se na stůl. Další čaj (jak nečekané), jablko, chleba s máslem a čokoládové mysli s mlékem. Nejdřív jsem snědla chleba a jabko. Na mysli jsem už neměla chuť. Z dola jsem už slyšela jak máma zavírá dveře. Pak už jsem zalezla do postele a zavřela oči.

Probudilo mě zvonění telefonu z kuchině. Hlava se mi točila. Venku už začalo zapadat slunce. Seběhla jsem po schodech do kuchině. Telefon pořád vyzváněl. Zvedla jsem sluchátko. ,,Haloo?" zeptala jsem se. ,,Vaness, díky bohu, řekni prosím je u tebe Rebecca?!" zeptal se udýchaný hlas. Nejdřív jsem ten hlas nepoznala, ale pak mi došlo že je to Caren, Rebeččina máma. ,,Ne, včera u nás byla a odešla kolem jedenácti večer" řekla jsem nejistě. V žaludku jsem měla nepřijemný pocit. ,,Děje se něco?" zeptala jsem se s obavami. ,,Rebecca se včera nevrátila domů, myslela jsem si že u tebe přespala ale..... " moje srdce vynechalo pár úderů ,,ona zmizela?" zašeptala jsem zděšeně. ,,Vaness, zavoláš nám prosím kdyby jsi něco o Rebecce zjistila, ano?" zeptala se Caren s třesoucím se hlasem. ,,Určitě" stihla jsem jenom říct, ale Caren už hovor típla. Z telefonu už se ozývalo jen zdlouhavé ,,tut tut tut" . Byla jsem v šoku. Oči se mi zalily slzami. Rebecca ne, ne, NE! Ona se určitě vrátí. Určitě to je jen omyl. Došlo mi, že ještě křečovitě svírám v ruce telefon. Položila jsem sluchátko. Možná si Rebecca našla přítele a........a byla u něj celý den a noc?! To je přece naprostá blbost! Venku jsem uslyšela motor auta. Máma s tátou byli doma.

* * *

Venku už se začalo stmívat. Nebe se zbarvilo do fialovo modré barvy. Já jsem zatím seděla na mé posteli a sledovala oblohu ze střešníhootevř.
U postele jsem měla zapnutou malou lampičku z ikey a na peřině jsem měla otevřený Lauřin deník. Uslyšela jsem zaklepání na dveře. ,,Ano?" řekla jsem mdle. ,,To jsem jenom já" máma vešla do pokoje a posadila se ke mě na postel. Lauřin deník jsem rychle zaklapla a vsunula ho pod polštář. ,,Vaness" máma se na mě konejšivě usmála. ,,S Rebeccou si nemusíš dělat starosti, je to chytrá holka a určitě se zase vrátí, uvidíš" řekla. Jen jsem přikývla. ,,Jen o ní mám trochu strach" zašeptala jsem. ,,To je normální, jen jsem ti ale chtěla říct že, kdykoliv něco budeš potřebovat, tak mi to řekni, ano?" pronesla máma. Zase jsem přikývla. Máma se na mě povzbudivě usmála. ,,Hlavu vzhůru" řekla a pohladila mě po hlavě. Pak
máma odešla, jen tiše zavřela dveře a byla pryč. V pokoji se rozhostilo ticho. Po pár minutách jsem otevřela Laurin deník.

15. 9

Myslím , že mě podvádí. Nejsem si jistá, ale už se spolu skoro nebavíme. Nikdo o naší lásce neví, ani Vaness. Ta ani nic netuší. Rodiče už vůbec ne. Dneska jsme byli s Vanessou ve městě. Nakupovali jsme šaty na ten večírek, co on pořádá. Pozval mě. Rozhodla jsem se vzít Vaness s sebou. Když jsme nakoupily, šli jsme do fastfoodu a dali si zmrzlinu, koneckonců jsou už poslední letní dny. Pak se mě ale Vaness zeptala, proč jsem poslední dobou tak mlčenlivá. Ne! Nesmí se nic dozvědět. Ale v hloubi duše jsem byla na ní naštvaná, ona vždycky do všeho musí strkat svůj nos. ,,Co je ti vůbec potom?!" vykřikla jsem. ,,Ptáš se přece jen proto, abys to potom mohla žalovat máme!" řekla jsem. ,,Já jsem přece tvoje sestra a mám právo vědět co se děje!" řekla Vaness. ,,Ale co! Dělej si co chceš, ale mě s toho vynech!" vykřikla a odešla. Bylo mi to popravdě líto. Možná ale má Vaness pravdu. Chovám se divně. Ale to je už moje věc a jí do toho nic není!

Na tu hádku ve fastfoodu si pamatuju. Zlobila jsem se na Lauru tak moc, že jsem zapoměla, že jsme sestry. I mně to bylo líto. Ale ten večírek. Na ten jsem nešla, byla jsem na Lauru naštvaná a tak jsem zůstala doma. Ten večírek se odehrál den před Lauřinou smrtí.