Pohled z Dálky

2

,,Jsem doma!" křikla jsem zatím co jsem za sebou zabouchla dveře a žula si boty. ,,Vaness?" ,,Nooooo?" máma vystoupila z kuchině a usmála se na mě. ,,Jaký to bylo ve škole?" . A je to tady. ,,Dobrý" odpověděla jsem neutrálně a vyběhla jsem po schodech ke svému pokoji. ,,Máš tu oběd" zakřičela zdola starostlivě máma. ,,Já nemám hlad už jsem jedla ve škole!" což byla lež ale stejně jsem neměla chuť na nějaké jídlo. Zavřela jsem za sebou dveře a otevřela okno. Můj pokoj byl prázdný. Byla tu jenom skříň s oblečením a postel. Většinu nábytku jsme měli ještě zabalený nebo v krabicích. Mně se stejně ještě vybalovat nechtělo. Mám strach že by mi všechny věci připomínaly Lauru. Škoda že tu není pomyslela a jsem si. Určitě by se jí to tady líbilo. Měli jsme domeček blísko lesa proto tu taky byl vždycky čerstý vzduch.
Najednou na mě spadla únava, ten den mě unavil. Připadala jsem si jako vymačkanej citron.Asi toho bylo na mě moc. Pořád jsem si nemohla uvědomit že je Laura mrtvá. Pořád jsem ji viděla, slyšela jak se směje a měla jsem prostě pocit že tu s námi pořád je. Ale ona tu není.
Po patnácti minutách jsem ale začínala mít hlad. Do kuchině se mi nechtělo. Stejně je tam máma se svými věčnými otázkami. Vydržím to pomyslela jsem si. Otevřela jsem šuplík pod postelí a vyndala balíček se sušenkama. Pořád jsem si je kupovala a schovávala pro případy jako je tenhle. Ani jsem si toho nevšimla a už jsem spořádala jedenáct sušenek. Ale pořád jsem měla hlad. Věděla jsem že dřív nebo později budu muset jít do kuchině, tak proč to nemít hned za sebou. V stala jsem z postele a otevřela jsem dveře. Z kuchyně ke mně doléhaly hlasy. ,,Nemůže se přece pořád jen zamykat!" začala jsem pozorně poslouchat a sedla si na schody. ,,Je z toho všeho vystresovaná, to přece chápeš!" to byla máma. Podle hlasu byla rozzlobená. ,,Poslední dobou s námi vůbec nemluví, pořád se jen zamyká do svého pokoje!" to byl zase táta. ,,tak s ní promluv, skus si s ní popovídat, nechápu co je na tom promluvit si s vlastním dítětem?!" máma zněla už hodně naštvaně. ,,Já nemám čas, moje práce je mnohem těžší než ta tvoje Grace, promluv si s tou holkou sama!"
,,Jo! Ty a ta tvoje důležitá práce, Vaness něco trápí a tebe to samozřejmě nezajmá!" poslední větu máma zakřičela. Pak se všechno odehrálo rychle, máma naštvaně rozrazila dveře od kuchině a uviděla mě jak dřepím na schodech.
,,Vaness? Sedíš tady už dlouho? Vždyť takhle nastydneš!" máma šla ke mě. ,,Vaness, já a táta si o tebe děláme starosti, od té doby, co se "to" přihodilo si jako vyměněna" . Byla jsem z toho smutná ale zároveň jsem byla naštvaná ,,a co bys dělala ty, kdyby ti někdo zabil sestru, kdyby tě tvoje rodiče považovali za blázna a poslali tě do nějaké školy ve které to ani neznáš a ještě k tomu doufali že budeš šťastná?!!!!" vybuchla jsem vzteky. V stala jsem ze schodů, šla jsem ke dveřím, obula si boty a vyběhla jsem ven.
Venku už byla zima a na ulici nikdo nebyl. Běžela jsem co nejrychlej jsem mohla. Zastavila jsem se teprve mezi uličkou s domy z červených cihel. Tady Cheshire končil a začínal tu les. V kapse mi najednou zavibroval mobil. Máma pomyslela jsem si. Ale bylo to neznámé číslo.
Zpráva byla krátká:

233 276 600
Vanesso, na Lauru zapomeň, nehledej žádné odpovědi.

Divný, to číslo jsem neznala. Ale stejně jsem s toho neměla dobrý pocit. Toto neznělo jako varování ale jako výhrůžká. Najednou jsem měla nedobrý pocit že mě někdo pozoruje. Chtěla jsem domů k mojí mámě. Otočila jsem se a vydala jsem se cestou zpátky domů.
Ale jednu věc jsem pochopila, Laura byla opravdu zavražděna.