Pohled z Dálky

7

Jsem v nějakém lese. Je noc. Běžím. Něco mě honí, slyším jak za mnou kroky, praskání větviček a funění. Jsem vysílená ale musím běžet dál. Najednou a něco zakopnu. Podívám se pod sebe. Leží tam nějaké tělo. Je to Rebecca. Chci se jí podívat do tváře ale půda se mi propadne pod nohama. Padám. Obklopuje mě tma.....

Otevírám oči. Kde to jsem? Pak mi došlo, že ležím u mě v pokoji. Je ještě tma. Podívám se na budík. Jsou dvě hodiny ráno. Za tři hodiny mi zvoní budík. Zabořím hlavu zpátky do polštáře. Silně oddychuju. Rozhodla jsem se že si udělám čaj. Vstala jsem z postele a cupitala ke dveřím. Sešla jsem po schodišti a otevřela dveře do kuchině. V kuchini jsme měli skleněné dveře co vedly na terasu. Skrz dveře jsem uviděla měsíc. Byl úplněk. Zapla jsem stolní lampičku. Napustila jsem do konvice vodu a zmáčkla čudlík. Voda v konvici se začala vařit. Vzala jsem si z poličky můj oblíbený hrnek s červenýma puntíkama. ,,Kde je sakra ten čaj?!" zamumlala jsem. Mámin koníček byl totiž nic nikdy nevracet na svoje místo. Začala jsem šmátrat rukou v horní poliče. Nic. Podívala jsem se do šuplíku pod umyvadlem. ,,No samozřejmě" zabručela jsem a vytáhla jsem krabičku s čajem. Voda byla za tu dobu už dávno hotová. Nalila jsem vařící vodu do hrnečku a dala jsem tam sáček s čajem. V kuchini jsem vypla všechna světla a šla zpátky do pokoje.

* * *

,,Píp píp píp!" . Zafuněla jsem a vypla řvoucí budík. Bylo 6:20. Vstala jsem a vyšla z pokoje. Dole v kuchini jsem už slyšela mámu, jak dělá snídani. V koupelně byla zima.Už zase někdo zapoměl zavřít okénko. Otřásla jsem se zimou. Vzala jsem si zubní kartáček podívala jsem se do zrcadla. ,,Vypadám hrozně" řekla jsem. Ale kuš! Když jsi měla spalničky, vypadala jsi hůř. Vyčistila jsem si zuby. Make up jsem si nedala, jenom moji oblíbenou mascaru. Učesala jsem si vlasy a seběhla po schodech do kuchině. Máma už seděla u stolu s šálkem kávy. Podívala jsem se na hodiny. Sakra! Jak to že je už tak pozdě?! Bylo 7:00. Což znamená že mi za deset minut jede autobus. Popadla jsem klíče a mobil a už jsem si to namířila ke dveřím. ,,To si ani nedáš snídani Vaness?"ozvala se z kuchině máma. ,,Já příjdu pozdě!" křikla jsem nervozně a obula si boty. ,,Ale ten chleba je ale tak dobrý!" poškádlila mě máma a ukousla si další sousto. ,, Mmmm, moc dobrý!" poznamenala máma. ,, To je nefér!" řekla jsem a vyběhla ze dveří. ,, Mněj se dobře zlato!" slyšela jsem ještě mámu, pak se ale dveře zaklaply. Utíkala jsem směr zastávka. Byla asi jen třicet metrů odsud. ,,To musím stihnout!" zamumlala jsem udýchaně. Když jsem přiběhla k zastávce, autobus právě přijížděl. Díky bohu oddychla jsem si úlevou že nebudu muset půl hodinu čekat na další autobus. Nastoupila jsem do autobusu a našla si místo. Sedla jsem si a dívala se na ubíhající krajinu za oknem.

Vystoupila jsem na zastávce nedaleko školy. Cesta mi zabrala kolem 40 minut. Běžela jsem ke škole. Už zdálky jsem viděla to schromáždění studentů před školní branou. Divný pomyslela jsem si, jinak lidi obvykle nečekají před školou, nepostávají ve skupinách a nemluví s vytřeštěnýma očima mezi sebou. Ale stejně jsem z toho všeho neměla dobrý pocit. Něco se stalo, něco co se stát nemělo. První koho jsem poznala byli Jája a Pája (ještě pořád jim budeme takto říkat) které si povídali s holkama které jsem neznala. Jája na ně mluvila ale stejně se mi nezdálo, že by jí ty holky něják poslouchali. Když jsem přišla blíž, tak se Pája společně s Jájou a holkama na mě otočili. Jája přestala mluvit. ,,Vaness..." promluvila. Pár lidí se mě už taky všimlo. Co se to sakra děje?! většina lidí na mě koukalo. Začala jsem se prodírat davem. Nejednou jsem za sebou uslyšela hlas. ,, Vaness! Počkej prosím!" křičel někdo za mnou. Otočila jsem se a uviděla Jacoba jak se za mnou žene. Když zastavil přede mnou byl celý udýchaný. ,, Co se děje Jacobe...... " začala jsem ale Jacob mě přerušil. ,, Rebecca! Našli ji Vaness!" řekl udýchaně. Málem jsem přestala dýchat ,,Ne" zašeptala jsem. ,, Je mrtvá. Včera ji našli nedaleko silnice která vede k lesu" . Najednou se přede mnou zhroutil svět. Němě jsem zavrtěla hlavou ,,to musí být omyl" . ,,Je mi to líto Vaness" řekl Jacob. Do očí se mi nahrnuli slzy. Rebecca nemůže být mrtvá, nesmý být! Ale je. To všechno mi teď připadalo jako nekonečná noční můra. Jako něco, co se odehrálo jen v mé mysli ale né ve stkutečnosti. Pak už jsem jen chtěla zmizet. Nevím kam, ale prostě pryč.
Pamatuju si jenom že jsem začala utíkat. Po tvářích se mi hrnuli proudem slzy. Běžela jsem ani nevím kam ale hlavně pryč odsud. Za sebou jsem slyšela Jacoba jak na mě volá ale běžela jsem dál.
Zastavila jsem se na školním hřišti. Tady nebyl nikdo. Sedla jsem si na lavičku a položila hlavu do dlaní. Seděla jsem takhle dlouho. Z dálky jsem slyšela školní zvonek. Pak jsem uslyšela kroky. Otočila jsem se. Byl to Jacob. Smutně se na mě usmál. ,, Bál jsem se že by se ti něco mohlo stát, tak jsem tě šel hledat" . Sedl si vedle mě. Seděli jsme a mlčeli. V tu chvíli už začalo vycházet slunce. Na září už bylo venku poměrně chladno. Slzy na tvářích mi už uschly. ,, Ness? Už je ti líp?" zeptal se mě Jacob. Jen jsem přikývla ale stejně jsem se cítila hrozně. Jako by se ve mě rozprostírala nekonečná tma. ,, Jen nemůžu uvěřit že je...." nemohla jsem tu větu doříct. Znovu mi začali téct slzy. Odvrátila jsem zrak. Bylo mi trapné, že mě musí Jacob vidět takhle na hromádce. ,,Tomu asi nemůže uvěřit nikdo" řekl Jacob. Vzlykala jsem. Bože! Nejspíš s tou rozteklou řasenkou vypadám jak mýval. Jacob mě objal. S úlevou jsem se o něj opřela. Přestala jsem brečet a pozorovala jsem narůžovělé mráčky na obloze. Cítila jsem se v blízkosti Jacoba líp. ,, Myslím, že by jsme už měli jít, nemyslíš? Vaness? " zeptal se mě. Přikývla jsem a vstala jsem. Musím to zvládnout. ,,Myslíš, že se na nás budou zlobit?" zeptala jsem se. ,,Vzhledem k okolnostem, myslím že ne" slabě se na mě usmál. Společně jsme šli ke škole. Nejspíš tam bude pozdvižení z toho že jsme přišli pozdě.