Už zbývá jen epilog, tak si tuhle kapitolu pořádně užijte. :)
*****
S úsměvem doběhnu ke skřínce s úmyslem si vzít poslední věc, která tam ještě zůstala. Nemůžu uvěřit, že je to dneska, že právě dneska to celé končí. Po dlouhých čtyřech letech. Otevřu ji, ale kromě deníku, do kterého jsem si poslední rok čmárala, leží dole taky nějaký papír. S nechápavým výrazem ho vezmu do ruky a začnu číst.
Shai,
přemýšlením nad tímhle momentem jsem strávil hodně času. Jak budeš stát u skřínky v den maturity a číst si tohle. Ale ještě víc jsem ho strávil přemýšlením nad tebou. Měla jsi pravdu, nemůžu tvoje srdce přimět cítit něco, co prostě necítí. Když jsem tě chtěl donutit, abys mě milovala, nedocházelo mi, jakou dělám chybu. Lásku si nejde vynutit, teď už to vím. Ale i přesto bys měla vědět, že já tě celou tu dobu doopravdy miloval. I po tom, jak to všechno skončilo, já na tebe nikdy nepřestal myslet. Poslední rok ty jsi byla jediná, o kterou jsem stál, za celý život jsi byla jediná, ke který jsem byl schopný cítit lásku. Říkáš si, že teď lžu. Že jsem se vrátil ke svýmu starýmu já a žil si jako dřív, že mi bez tebe bylo dobře. Nebylo, to mi věř. Vzdal jsem se tě, protože jsi to chtěla, ne protože jsi pro mě nebyla důležitá. Nemohl jsem dál dělat něco proti tvé vůli.
Přetvařoval jsem se, když jsme to ukončili, nejspíš bych byl dobrý herec. Ber tohle jako poslední rozloučení, jako poslední moje slova, která ti řeknu. Ani nevíš, jak moc mě mrzí, že už tě nikdy neuvidím. Stále nechápeš? Odjíždím, Shai. Můj otec chce, abych žil s ním, abych studoval, jakou vysokou chce on a to co si přeju já ho nezajímá. Mohl jsem ti tohle všechno říct do očí, ale jsem na to až příliš velký slaboch. Vím, že bych pak nedokázal odejít. Dnes už mě neuvidíš, na předávání diplomů nebudu. V dobu co si tohle čteš, už nejspíš stojím na nádraží a čekám, až mi přijede vlak. Nemáš tušení, jak moc mě tohle mrzí a ničí. Promiň, že jsem se ti přicpal do života a bral ti všechen ten drahocenný čas. Promiň, že jsem ti motal hlavu a nutil tě do něčeho, co prostě nebylo možné. Zároveň se omlouvám, že tímhle jsem tě zmátl ještě víc. Omlouvám se ti za všechno, Janie.
Miluji tě.
- Harry
V očích se mi nahromadí slzy a já smutně zírám na papír. Nedokážu si připustit, že odjíždí. Nemůžeš ho nechat odejít. Ozve se mi v hlavě a po tváři mi sklouzne jedna osamělá slza. Nesmíš. A tak v tu chvíli kašlu na to, že bych měla být už dávno jinde a prostě běžím. Běžím na nádraží, za ním v naději, že tam bude.
Pomalu mi dochází dech, ale díky bohu už stojím na nádraží. Rozhlížím se všude okolo, ale nevidím ho nikde. Je pozdě. Probleskne mi hlavou, ale sama sobě to prostě nechci přiznat. A pak mi dojde, že jsem možná na špatném nástupišti. Pocit zoufalství ve mně až nepřirozeně roste, ale pořád mi zbývá kapka naděje. Jen to jedno malý procento, kterýho se ale nehodlám za žádnou cenu vzdát.
Po chvíli už jen doufám, že jsem na správném místě. Opět se rozhlížím okolo, když pak se mé oči zastaví na mladíkovi stojícím kousek od lavičky a vedle něj je na zemi položená cestovní taška. Vlasy mu spadají na ramena a má na sobě jednu z těch hrozných, jemu skvěle sedících košil. „Harry!" vykřiknu proto hned a on otočí hlavu, načež se k němu rozběhnu a skočím mu okolo krku. Držím se ho jako klíště a jeho ruce se pevně obmotají okolo mého pasu. Odtáhnu se od něj a on na mě vyjeveně zírá. „Miluju tě."
