Druhý den - pohled Harryho...
Nemám tušení, co jsem udělal špatně. Všechno se zdálo fajn, já si ji konečně získával a měla mě ráda. Vážně mi přišlo, že měla a pak ji tím debilním způsobem řeknu co cítím a ona si prostě uteče. Vždy utíká.
Zabouchnu skřínku s naštvaným výrazem kterého se nemůžu už od včerejšího odpoledne zbavit a rozejdu se do školní zahrady, kde se posadím na lavičku. Dřív sem občas chodívala, poslední měsíc než jsem se začal snažit s ní navázat alespoň nějaký kontakt jsem často stál u dveří a jen ji pozoroval. Někdy zírala do mobilu, jindy si četla a byly i chvíle kdy prostě seděla a zírala do blba. Nemám v pánu jí to někdy říkat, upřímně před ní tajím vcelku dost věcí, který ji nikdy říct nechci. Není to tak, že bych jí snad v patnácti chtěl jen do postele a pak bych najednou zapomněl, kdo to vlastně je. Je pravda, že si ten večer nepamatuju. Už tehdy bych jí nikdy neublížil, nikdy bych neublížil holce. Ale pak jsem o ní věděl. Věděl jsem, že chodí na tuhle školu, že s ní mám nějaký hodiny a že se jmenuje Janie. A až tenhle rok, až posledních šest blbých měsíců jsem chtěl poznat tu prťavou holku která se nebojí říct svůj názor. A když se mi to doprdele po půl roce povedlo, všechno se to zase jednoduše posere.
Vezmu si do ruky telefon a odemknu ho. Pousměju se nad svojí tapetou. Je to jediná fotka, kterou mi dovolila vyfotit. Jsme na ní spolu, dalo by se říct že na našem prvním rande, ale nechtěla tomu tak říkat. Jsem jen kamarád. Co když má prostě pravdu? Co když se do mě vážně nezamiluje a já budu muset na konci roku udělat co chce můj otec?
Pohled Shai...
Procházím chodbou a i když do zvonění zbývá ještě dvacet minut, zaplouvám do třídy, ve které ještě nikdo není a sedám si až do poslední lavice. Má takové menší kouzlo. Když si tam sednete, nikdo vás nevidí. Někdo by řekl, že se tam cítíte neviditelně a proto vás ostatní nevidí. No ve skutečnosti je to proto, že vás přes ty lidi před váma ani nikdo vidět nemůže. Sice se snažím se co nejmíň přemýšlet o Harrym, ale jde to stěží, když mi neustále bliká, že je online. Pitomý telefony, pitomý city a pitomej Harry.
Ani se to nezdá, ale najednou mi hodinky ukazují, že za pět minut zvoní a všichni, včetně něho se hrnou do třídy jako zběsilí. Zabořím se ještě víc do židle, i když to ani nejde, protože na sobě cítím jeho pohled. No, během pár vteřin cítím i tu blízkost, protože stojí u mě. Opírá se o mou lavici a já předstírám, že ho nevidím. Vidím, až moc dobře, bohužel.
„Chci si promluvit." Řekne rázně a já zvednu oči.
„No ale já ne." Opáčím potichu, aby mě neslyšeli ostatní.
„Ale já se tě na nic neptal. Štve mě to, dobře? Nemám nejmenší tušení na čem jsem a ty neustále, ale neustále měníš názor." Pohodím rameny a povzdechnu si.
„Tak ho změň taky a už mi dej pokoj." Odpovím a on na chvilku zmírní pohled.
„Tak podívej. Mně už nebaví to tvoje neustálý dej mi pokoj, jasný? Jeden den chceš abych tě nechal být a ten druhej se líbáme a všechny tyhle vztahový věci. Tak mi řekni, co sakra chceš Graysonová? Není to s tebou vůbec lehký a byl bych rád kdybys mi řekla, jestli se mám ještě vůbec snažit, protože pokud si to nepamatuješ, nebýt tvých nadějeplných keců, už dávno nevíme o existenci toho druhýho! Já se kvůli tobě vzdal všeho! Všichni mi říkali, proč se s tebou vůbec zahazuju, že jsi obyčejná. A já? Já jim jak debil říkal, že ty nebudeš jen holka na jednu noc, že s tebou to bude něco vážnýho! A že tě kurva miluju! Měl jsem skvělej život, dobrý známky, holky se ke mně hrnuly jedna za druhou!" Nejspíš si neuvědomoval, kde jsme. Nechci říkat, že křičí ale... Křičí. Všichni na nás mlčky zírali. Stoupla jsem si stejně jako on a probodla ho pohledem.
„Když jsem teda všechno posrala, proč se o mně zajímáš?! Nemůžeš prostě zapomenout že existuju a žít si dál svůj dokonalej život?!" Křiknu rozzuřeně.
„Protože k tobě cítim to, co nikdy k nikomu!" Zakřičí a najednou všichni dočista, ale úplně zmlknou.
„Někdo jako ty nemá nejmenší tušení, co je láska." Zašeptám, vezmu si batoh a vypadnu ze třídy než stačí cokoli říct. Když vyběhnu ze školy, slyším ho samozřejmě za sebou. „Stůj!" Křičí naštvaně. Nezastavuju se, jen mířím na cestu kterou chodím denně domů. Doběhne mě a popadne mě za zápěstí.
„Nech mě být." Povím klidně a zhluboka vydechnu.
„Mám tě nechat být?" Zeptá se, když se mu konečně zklidní dech. „Definitivně, jo?" Dodá a hraje si na silnýho.
„Měl bys. My dva nemáme budoucnost a ty to víš, všichni v tý budově tam to ví, tak si to připusť a nech mě už prosím tě být. Zbytečně nás to bolí." Ukážu na školu a povzdechnu si.
„Přijdeš o mě. Už napořád, Shai." Špitne a zatváří se smutně.
„S tím se smířit dokážu. Já tě k životu nepotřebuju." Naprázdno polkne a přikývne. „Nemůžeš moje srdce přimět cítit něco, co prostě necítí." Řeknu ještě
„Konec?" Zašeptá tázavě a v očích se mu nahromadí slzy, i když se je snaží skrýt.
„Dělej to jako dřív. Projdi okolo mě na chodbě a dělej, že mě neznáš." S těmito slovy se otočím a odejdu, aniž bych se ohlížela.
