A ubíhaly další dny, týdny, měsíce... Dočista jsme se chovali jako bychom se neznali. Procházeli jsme okolo sebe bez povšimnutí, otočení nebo jediného pohledu. On byl ten populární a já ta, kterou jste možná někdy viděli na chodbě nebo s ní máte některé hodiny. Bylo to jako dřív, tak jak to vždycky být mělo a naše maturita se díky bohu blížila. Když o něm takhle mluvím, je jasné, že jsem nezapomněla, že existuje. S jeho popularitou, hlučností a vším tím okolo to ani nebylo možné a proto se mě něco uvnitř pořád ptalo, jestli mi po střední bude chybět. V podstatě jsem ho už ztratila, tak o co jde, že? Jde o to, že jsem ho vídala. Že i když jsem okolo něj jen tak prošla, věděla jsem, že se mu neděje nic špatného a že je mu dobře, že je šťastný. A až prostě odejdeme, až se opustíme i když spolu nemáme už společného vůbec nic, doufám jen, že to nebude bolet. Protože kdyby ano, nejsem si jistá, jestli mě ta bolest nedostane na kolena a nedonutí k pláči. Protože jo, pořád ho mám ráda.
Pohled Harryho...
Samozřejmě, že mi na ní pořád záleželo. Co to melu, pořád jsem ji neovladatelně zbožňoval. To jak procházela okolo, jak chodila vzpřímeně, s učebnicemi v ruce a pohled měla upřený před sebe. Dělalo to dojem, že nemá tucha, kdo jsem zač a že jí snad mám pořád neskutečně rád. Nevěděla to a bylo to tak dobře, protože každý z nás měl svůj život a ještě lepší nás čekal na vysoký. Vím, že se hlásila někam jinam než já, což bylo vzhledem k tomu, kde se moje vysoká nacházela jasný. Říkal jsem si, jestli si na mě někdy vzpomene, jestli třeba až bude dospělá, narazí na moji fotku v ročence a řekne si, že jsem byl ten, se kterým něco měla. Alespoň takhle jsem doufal, že jednou nepoužije výraz kamarád.
A právě teď upírám pohled na ni sedící přede mnou a usmívám se, i když nemám žádný důvod. Nemůžu uvěřit, že tohle jsou naše poslední společné chvíle, než to celé skončí. Učitel mele něco o pravdě, správných definicích a nepravdivých teoriích načež mu ona neustále skáče do řeči a má různé připomínky proč by tohle mohla a něco dalšího zas nemohla být pravda. Bez ohledu na ostatní co se hlásí ona neřeší jestli tu sedí ostatní, nehlásí se o slovo a prostě mluví a říká své názory a její teorie o kterých já vím, že jsou pravdivé.
„Definice lásky je něco, o čem nemůžete ani přemýšlet." Odpoví na učitelovu otázku a já se zaposlouchám. „Láska je sama o sobě hrozně zmatená a nepochopitelná věc." Pokračuje a já vnímám každé její slovo, každou chvilkovou odmlku nebo odkašlání. „Láska je teorie sama o sobě." Poví pak a dá si jednu nohu přes druhou. „Jsou třeba teorie o mimozemšťanech." Začne a učitel ji sleduje, jak kdyby byla střed celého vesmíru a vykládala, co je to smysl života. „Ale láska, to je teorie sama o sobě."
V ten moment zazvoní a všichni se postaví. Učitel ještě řekne pár slov a my se následně všichni vytratíme ze třídy.
