KnB - "Amor"

6. Kapitola - Mimori

Tralalá~ tak vás tady po dlouhé dlouhatánské době /zas tak dlouho to nebylo :P/ vítám u další kapitoly... Příjde mi, že je to sto let, co jsem tohle naposledy psala. Když jsem tu přidávala kapču posledně, měla tahle...hm...tenhle literární paútvar sotva stovku přečtení, teď máme tři sta padesát bez jednoho :D 

Nu takže si užijte čtení, snad nebudete zklamaní, když jsem vás nechala tak dlouho čekat závěrem bych vám snad ještě pověděla, že pokud jste našli někde spojená slova dohromady, tak vězte, že to ten wattpad dělá sám -.- snažím se to opravovat, ale vždy něco proklouzne :D

Kise se jako vždy probudil s širokým úsměvem na tváři, který ho přešel v momentě, kdy si povšimnul svého rozkroku. Nelibě se na ten stan zaškaredil, ačkoliv na to byl zvyklý, přeci jen pro chlapce v jeho věku to nebylo nijak neobvyklé. S rezignovaným úšklebkem se zvedl z postele a zaplul do koupelny, kde si dopřál sebezklidňující proces v podobě studené sprchy. 

Po necelé čtvrt hodince vylezl z koupelny oblečen v uniformě povinné  pro jeho školu a poté, co zakousl něco k snídani se vydal přímo do školy. 

'Celkem nezvyk jít takhle sám, většinou čekám na senpaie...'

***

Kasamatsu vyšel, ze svého domu s načuřeným výrazem. Očekával totiž, že se na něj hned sesype ta blonďatá pohroma, ale ta se stále ne a ne dostavit. Ještě chvíli tam nervózně přešlapoval a nakonec se rozhodl Kisemu zavolat.

'Co když se mu něco stalo? ...NE! Určitě je...určitě jsem jen paranoidní...navíc bylo by přece dobře, kdyby se mu něco stalo, měl bych od něj konečně klid.'

Z jeho telefonu se však ozval pouze protivný  hlásek, jenž mu oznamoval, že volané číslo je nedostupné. Kasamtasu si začal kousat dolní ret - zlozvyk, který se u něj projevoval pouze když byl opravdu hodně nervní. Když se mu ani podruhé nedostalo žádné odpovědi, posměšně si odfrkl a rázným krokem vyrazil do školy odhodlaný již na Kiseho víc nemyslet. Ovšem nepotkal ho ani u skříněk a opět ho popadl ten svíravý pocit "co kdyby". Rozhodl se tedy Kisemu znovu zavolat. Bez úspěchu. 

"Ten blbec!" zavrčel Kasamatsu a tu náhle ho osvítilo.

'Třeba bude na té zastrčené lavičce, kde jsem ho našel posledně.'

Kasamatsu si v rychlosti spakoval do tašky věci potřebné na svou první hodinu a vyrazil směr "kiseho" lavička. Vyšel ze školy, propletl se mezi stromy a v jeho zorném poli se skutečně objevila blonďatá kebule. Ruku ležérně složenou pod hlavou, jednu nohu skrčenou a druhou ledabyle visící z lavičky, tak obyčejná nicméně zatraceně sexy poloha. Kasamatsuovi se neskutečně ulevilo, ale v dalším okamžiku ho pohltil nehorázný záchvat vzteku.

"Kise!" zavrčel a už si to rázoval k němu, aby mu uštědřil výchovnou ránu, ale přesně na tohle Kise čekal. 

Jen co se k němu senpai přiblížil, chňapl ho a povalil pod sebe na lavičku. Prostoru na tom malém kousku dřeva příliš nebylo a pro dva chlapy už tuplem ne, a tak nebylo divu, že byli natisknuti tělo na tělo. Kasamtasu Kiseho sledoval doširoka rozevřenýma očima, ve kterých se zračilo překvapení a možná i maličký stín strachu. Kise tmavovláska propaloval svýma hustými řasami olemovanýma očima s přímo intimní intenzitou. Když spatřil, jak Kasamtasu nasucho polkl, spokojeně se usmál, mlsně se olízl a svůdným hlasem jednotlivě vyslovil čtyři slůvka: "Senpai. Já. Tě," letmo se otřel o druhé rty svými, "Chci!" dokončil a s živočišnou touhou se vrhl na senpaiovy rtíky. Kise byl původně skálopevně přesvědčen, že z toho nevyvázne bez nějákého toho kopance či rány, ale k jeho velkému potěšení i údivu nebyl senpai schopen jakéhokoliv pohybu, pouze tam zmámeně ležel a nechal se líbat. Asi by u té činnosti vydrželi dlouho, nicméně zatracené lidské potřeby jim kázaly, že potřebují kyslík, a tak Kisemu nezbylo než polibek ukončit.