Hlasy. Tím to začalo. Hlasy v mé hlavě. Slyšel jsem je čím dál tím častěji a hlasitěji. Nemohl jsem se jich zbavit. No po čase jsem už ani nechtěl. Stali se mou inspirací, stali se tím čím jsem byl, stali se mnou. Začal jsem jim dávat průchod, začal jsem jim dávat hlas. V písních, na vystoupeních, na akcích, ale v soukromí jsem je musel umlčet.
Byl jsem šťastný. Měl jsem tu nejlepší manželku, která mi dala krásného syna. Měl jsem nejlepšího přítele, který mě vždy držel. Měl jsem milující rodinu, u které jsem vždy měl otevřenou náruč. Měl jsem spoustu kamarádů, kteří mě brali takového jaký jsem. Měl jsem spoustu fanoušků, kteří si mysleli, že mě chápou. V tom byl ale ten problém. Ať jsem měl kohokoliv, nikdo mě nemohl pochopit, protože nikdo je neslyšel a nikdo je neviděl. Rozmazané tváře. Tak jsem je pojmenoval. To o nich byly všechny ty písně, to o nich bylo naše turné, to o nich bylo naše album. Myslel jsem že blázním. Myslel jsem že ztrácím rozum a tak jsem jim musel dát nějakou podobu. Blurryface. Nebylo to bezvýznamné slovo. Všechno to bylo o nich, o hlasech v mé hlavě. Když se dostávali ven, všechno začalo dávat smysl.
Už to nebyla jen část mě, už je znali všichni, ale pořád je nechápali, pořád to nebylo dost. Snažil jsem se jim vymyslet lepší slova, dát lepší význam, jenže jsem nemohl. Cítil jsem se, jak kdyby moje ruce nechtěli psát slova a moje hrdlo jak kdybych se topil. Musel jsem s tím něco udělat, musel jsem tomu dát průchod jako všemu, musel jsem to zhmotnit. Musel jsem je udělat rozmazané, stejně jako rozmazané tváře, musel jsem jim udělat spojení. Musel jsem je začernit, musel jsem je rozmazat, aby začali dávat smysl, aby mohli psát lepší slova, abych se přestal topit. Všechno mi to začalo zapadat.
Začal jsem se v ně měnit. Přišlo mi to tak správné. Přece jen to má nějaký důvod, že je slyším, že je vidím, že jim rozumím. Jenna říkala, že už to nejsem já, říkal to i Josh. Já, já to věděl, všechno co říkali, byla to pravda. Jenže já prostě nemohl, nemohl jsem to zastavit, už bylo pozdě. Cítil jsem jak jsou to oni a né já, cítil jsem jak mě ovládají, cílit jsem jak za mě mluví, jak za mě jednají, jak za mě vystupují, jak za mě skládají, cítil jsem, že jsem jeden z nich. Že jsem rozmazaná tvář.
Smrt mě inspiruje tak, jako pes inspiruje králíka. Smrt mě inspiruje tak, jako pes inspiruje králíka. Smrt mě inspiruje tak, jako pes inspiruje králíka. Smrt mě inspiruje tak, jako pes inspiruje králíka.
Tyhle slova, pořád mi zněly v hlavě. Slova tváří, má slova. Mou inspirací jsou oni, co když jejich inspirací je smrt. Co když všechno vede k tomu, co když za to všechno musím zaplatit. Co když všechno co mám není vlastně moje, ale jejich. Byla to pravda, snažil jsem se to popírat, snažil jsem si to vyvrátit, ale věděl jsem, že je to tak. Já, nechtěl jsem to udělat, chtěl jsem tu zůstat, ale už bylo pozdě.
Měl jsem požádat o pomoc, jenže na to už je teď pozdě. Stálo to všechno za to? Bože, říkám to, jak kdybych měl na výběr, jak kdybych měl nějakou možnost výběru. Žádnou jsem neměl. Prostě jsem to byl já. Já byl ten kterého si vybrali, kterému všechno dali a taky kterému teď všechno vzali.
Ležel jsem na zemi. Spíš mé tělo než já. Stál jsem tam a díval se na to. Díval jsem se, jak ze mě vyprchává život, jak moje tělo chladne, jak moje krev tuhne, jak se měním na to co jsem byl před nimi. Jak jsem byl jako každý jiný. Moje tělo je svobodné. Jenže já? Teď tu stojím bez tváře stejně jako oni, jako ti, kteří tohle všechno zavinili. Je mi to líto. Kéž bych se mohl alespoň rozloučit s Joshem, naposledy si pochovat malého, nebo říct Jenne jak moc ji miluji a že byla jediná láska mého života, moje jediné světlo. Byl to dobrý život.
