Tak trochu zvláštní přátelství

1. kapitola

Ležela jsem ve svém pokoji a koukala do stropu. Hodiny na zdi ukazovali 5:30 a já si jen povzdechla. Nemůžu spát. Nikdy mi to moc nešlo. Sedla jsem si, promnula si oči a rozsvítila lampičku na nočním stolku. Protáhla jsem se a najednou jsem uslyšela na chodbě hluk. Začal mi zvonit telefon. Koukla jsem se na jméno volajícího a povzdechla si. Viktor, jeden z naší skupiny. "Taky nemůžeš spát ?" zvedla jsem telefon. "Ha ha paní je po ránu vtipná. Asi si neslyšela ten hluk, ale.. No jak ti to mám říct, aby jsi se nenaštvala." Znova jsem si povzdechla a zvedla hlavu ke stropu. "Prostě to vyklop Vicku !" zavrčela jsem do telefonu. "Zmizela nám Jednička..." zašeptal.  "Jak zmizela ? Co tím chceš říct ?" To se nemohlo stát. Celých 19 let je tady bez jediného problému a teď zdrhne ? Ten, který měl noční stráž si to pořádně odskáče. "Hned budu dole." řekla jsem do telefonu a položila ho. Vstala jsem a přešla k zrcadlu. Podívala jsem se sama sobě do očí a zašklebila se. Jediný způsob jak by ostatní zjistili, že nejsem upír by byli moje oči. Měla jsem je svítivě oranžové až rudé. Proto neustále nosím sluneční brýle. Šla jsem ke skříni, oblékla jsem se, stáhla si vlasy do ohonu, nandala si sluneční brýle a šla na ústřednu.

Dnes uteču. Plánoval jsem to do detailu poslední rok. Dnešní noční hlídku má jeden trouba, který pokaždé usne. Když zhasly světla, dělal jsem že spím. Hlídač se párkrát podíval jestli spím a když se přesvědčil, tak si sednul na židli a vytáhl telefon. Hrál na něm asi nějakou hru, ale jako vždycky, usnul. Já jsem potichu vstal a přiblížil se ke mřížím, kde spal hlídač. Natáhl jsem ruku skrz mříže a pomalu a hlavně potichu mu vzal klíče. Celý rok jsem koukal kde a jak se pohybují kamery. Taky jsem sledoval kdo má službu na kamerách a u hlavního vchodu. Kdyby byl u hlavního vchodu Vick, tak si ani neškrtnu ale dnes tam je Allysa. Ona není zlá, jen hloupá. Já vím zní to zle, ale je to tak. Potichu jsem si otevřel mříž a vyšel ven. Šel jsem po chodbách jako ninja a nakonec jsem se dostal k hlavní bráně. Zhluboka jsem se nadechl a vzal malý kamínek, který ležel na štěrkové cestě. Hodil jsem jím do chodby opačným směrem než jsem stál a schoval se za ke stěně do stínu. Allysa se otočila za zvukem kamínku a vydala se tím směrem. Když jsem vyšel hlavní branou, musel jsem se pousmát. "Já to dokázal !" pomyslel jsem si. "Seber se a utíkej, než tě chytnou ty blbe." zakřičel na mě hlásek v hlavě. Zatřásl jsem hlavou a běžel do lesa. Nelepší den v mém životě !  

Když jsem dorazila do ústředny, všichni všude pobíhali a křičeli na sebe. "Bože, to je zase zmatek." řekla jsem si potichu pro sebe a šla za Vickem do jeho kanceláře. Když jsem došla ke dveřím kanceláře a zhluboka se nadechla než jsem otevřela dveře. Vick byl do mě beznadějně zamilovaný. Teda... alespoň si to myslel. Asi před 20 lety jsem mu dala napít své krve. On je upír a tenkrát, když jsme byli na misi, abychom ulovili jednoho kyklopa, ho prostříleli, že vypadal jako cedník.  Nechtěla jsem ho nechat zemřít a tak jsem mu dala svoji krev, aby se zacelil. Bohužel má moje krev nežádoucí účinky. Sice léčí, ale člověk je mi pak v podstatě oddaný. Myslí si, že mě miluje a položil by za mě i život. Za tu dobu, co jsem naživu jsem dala někomu svou krev jen tři krát. Ale Vick byl můj přítel a člen týmu. Nemohla jsem ho tam nechat umřít. Zatřásla jsem hlavou, abych vyhnala vzpomínky a otevřela dveře do jeho kanceláře. Jakmile ucítil můj pach a slyšel mě přijít se na mě otočil a usmál se. "Dobré ráno Nyx." řekl nervózně. "Připadá ti to jako dobré ráno ?" zeptala jsem se ho a sedla si na jedno z křesel, které bylo u jeho stolu. "Heh.. ne." Podrbal se na zátylku a otočil se ke svému stolu, na kterém bylo spousta papírů. "Můžeš mi říct, proč všichni dělají takový povyk, kvůli jednomu vlkodlakovi ?" zeptala jsem se ho a naklonila hlavu na stranu. "Ehh... no včera jsme na něm prováděli jeden experiment. A vydařil se. Ještě nikdy se nám to nepovedlo ale včera ano. Napíchli jsme mu upíří DNA na tu jeho." řekl Vick se skloněnou hlavou. Opřela jsem se o opěradlo židle a koukla se Vickovi do očí. "Co to znamená ?" zeptala jsem se se strachem ve hlase. "Je to hybrid. Úplně první hybrid Nyx..."

"Panebože já to dokázal !" smál jsem se do ranního lesa. Teď ještě zjistit, kde jsem a vyrazit. Šel jsem pomalu lesem a užíval si, že jsem po dlouhé době zase venku. Když jsem byl malý, tak mě ven pouštěli. Sice jen na náměstí ale byl jsem na sluníčku a čerstvém vzduchu.  Konečně jsem viděl konec lesa a zaradoval se. Ihned jsem se rozeběhl za sluncem a smál se. Vyběhl jsem z lesa a nechal sluneční paprsky dopadal na mou kůži. Po pár sekundách jsem začal cítit neuvěřitelnou bolest. Podíval jsem se na svoje rozpažené ruce a viděl, že se na mě škvaří kůže. Ihned jsem zašel zpátky do lesa do stínu a zakryl si hlavu. "Co se to děje ?" pomyslel jsem si. Sednul jsem si na pařez a začal přemýšlet. To musely být ty injekce ze včera. Zavřel jsem oči a pokusil si vzpomenout, co mi to včera píchli. Vzpomínám si jak mě odvedli z cely za jejich doktorem. Staral se o mě od mala.  Položili mě na lehátko a přivázali mi ruce a nohy. Ten den popruhy na krk vynechali. Bylo to zvláštní, jelikož se vždy báli, že je pokoušu. Vlkodlačí kousnutí je pro upíry smrtelné. Doktor se ale nikdy nebál. Byl to totiž člověk, kterého tu taky věznili. Když ty pijavice odešli pryč a zamknuli nás tu, jsem otočil hlavu na doktora. "Dobré ráno doktore. Tak co nás čeká dnes ?" zeptal jsem se. "Ahoj Tome. mám tu dnes nějaké injekce, které ti mám napíchat do krční tepny. Nemám tušení co to je, ani jak na to budeš reagovat, ale snad budeš v pořádku." pousmál se na mě doktor. Vrásky kolem očí se mu tím zavlnili. "Jen do toho." řekl jsem a nastavil mu krk. Dělal jsem, co po mě chtěli. Nechtěl jsem aby tady staroušovi ublížili. Doktor vzal jednu z pěti injekcí a píchl mi jí do krku. Mým tělem proběhla obrovská bolest a já omdlel. Probral jsem se až na pokoji s obvazem kolem krku. Když jsem ale vstal, sundal si obvaz a podíval se do zrcadla, tak tam nic nebylo. Nechápal jsem to. Otevřel jsem oči a přemýšlel, co mi to píchli. Zvedl jsem se a pokračoval dál v chůzi lesem. Ve stínu. V bezpečí

"Jak hybrid ? Kdo tohle schválil ? Víte moc dobře, že nesmíte dělat v podstatě nic, bez mého svolení !" křičela jsem a vstala z židle. Začala jsem přecházet v místnosti z jedné strany na druhou. Co teď budeme dělat ? Jeho kousnutí je nebezpečné jak pro upíry, tak i pro vlkodlaky. Možná i pro někoho jiného. Nikdo neví. Otočila jsem se na Vicka a zamračila se. "Najděte ho. Hned. A až budeš vědět, kdo měl v noci službu zavolej mi" řekla jsem a vyšla z jeho kanceláře. Šla jsem zpět do svého pokoje a sedla si na postel. Sundala jsem si sluneční brýle a promnula si kořen nosu. Zavřela jsem oči a vzpomínala. Ten vlkodlak, který utekl byl Thomas. Našla jsem ho, když byl ještě malé nemluvně. Nemohla jsem ho v tom baráku nechat. Jeho rodina byla zmasakrována. Na zemi ležela dvě těla a všude byla krev. On ležel v náručí své matky a plakal. Zvedla jsem ho a on najednou utichl. Podíval se na mě svýma velkýma hnědýma očima a pousmál se. V tu chvíli jsem se rozhodla, že ho zpátky vezmeme s sebou. U nás na základně žil jeden muž. Byl to člověk a taky doktor. Dala jsem mu ho aby ho vychoval. Dávali jsme mu najíst, napít, měl kde spát a co na sebe. Proč tedy utekl ?  Zazvonil telefon. Otevřela jsem oči a natáhla se pro telefon. "Poslouchám." řekla jsem po přijmutí hovoru. "Byli to Allysa a Jake. Ti měli noční službu u Thomase." řekl Vick a zavěsil. Uložila jsem si telefon do kapsy kabátu a zamyslela se. Musel to plánovat dlouho. Jake a Allysa mají spolu službu málokdy. Ona je tupá jak poleno a on furt chrápe. O ně se ale postarám později. Teď je prioritou najít Thomase. Nandala jsem si zpět své sluneční brýle a šla ke své knihovně. Zatáhla jsem za jednu knihu a začaly se otevírat tajné dveře. Za nimi bylo spousta různých zbraní. Já měla však nejraději svůj meč. Vyrobil mi ho otec. Dala jsem si ho do pouzdra na zádech a vyšla z pokoje zpět do ústředny. Šla jsem za Sebastianem. Ten kluk byl počítačový expert. Našel kohokoliv a kdykoliv. Je to v podstatě můj bratr. Nikdy bych nedovolila aby se mu něco stalo. "Brý ráno pako !" vešla jsem k němu do pokoje. "Bože... učili tě klepat ? " lekl se Sebastian sedící za počítačem. "Děláš jako by jsi tu měl ženskou." zasmála jsem se. Ten kluk se bojí na ženskou podívat natož, aby se nějaké dotkl. "Co potřebuješ ?" zeptal se a podíval se na mě. To jsem na něm měla ráda. Hned šel k věci. "Potřebuju někoho najít.." usmála jsem se.

Tak... Můj první příběh a první kapitola co vy na to ? Omlouvám se za chyby " :)