Tak trochu zvláštní přátelství

5. kapitola

Asi si ani nevšiml, že se proměnil ve vlka. Což je zvláštní, protože je první proměna vždy bolestivá. "Ty jsi si ani nevšiml, že jsi se proměnil ?" zeptala jsem se zmateně. Zakroutil pomalu hlavou, že ne. "Hmmm. Zvláštní. Normálně je první proměna velice bolestivá. Ale ty... ty jsi to prostě prospal. Takže buď máš hodně tvrdý spaní, nebo je něco špatně." řekla jsem. Všimla jsem si, že i když je u mě, tak na mě pořád vystrašeně kouká. "Co je ?" zeptala jsem se zmateně. On jen rychle pohnul očima a zase koukal na mě."

Copak si nevšimla, že furt drží ten meč ?! Vždyť musí být strašně těžký ! Aniž bych z ní spustil zrak, tak jsem znovu rychle kouknul po tom meči. Ona se konečně podívala a začala se smát. Smát ! "Promiň. Pro mě je jak z molitanu." smála se dál a zandala meč zpátky do pochvy. Chtěl jsem se jí zeptat, co teď budeme dělat, ale vyšlo ze mě jen zakňučení. Takhle to dál nepůjde. 

Když jsem se konečně přestala smát, tak jsem uslyšela tiché zakňučení. "Chceš mi něco říct že ?" zeptala jsem se. "No... Každopádně ti teď řeknu co teď. Pár kilometrů odsud je jeden...dům...kam se můžeme zatím schovat, než budeme vědět co dál. Co ty na to ?" koukla jsem se na něj. On jen zakýval hlavou. Tak jsem sebrala pytlík s jídlem a hodila ho do batohu. Až se promění zpátky, tak bude mít hlad. 

Tak jo. Pár kilometrů. To zvládnu. Zvedl jsem se teda na všechny čtyři nohy, že vyrazíme, ale hned jak jsem se pokusil udělat krok se mi zamotali nohy. Je jich prostě moc ! A jako by to nebylo málo, že jsem si dal na držku, ona se mi začala normálně smát. Jakože smát tak, až se popadla za břicho. Znovu jsem se na nohy postavil a čekal až se přestane smát. Takhle raději zůstanu tady a nechám se zabít. 

Já se snad počůrám ! On to dělá naschvál ne ? Trvalo asi pět minut, než jsem se pořádně uklidnila. Ještě jsem se jednou malinko zasmála a utřela si pod brýlemi slzu. "Promiň málokdy se směju, ale tomuhle se nedalo odolat. Musíš je střídat. Pravá přední s levou zadní a opačně. Zkus to" poradila jsem mu a kousek ustoupila, kdyby se sebou zase švihnul. Co si budeme vlkodlaci jsou o dost větší než normální vlci. 

Skepticky jsem se na ní podíval, jestli si ze mě nedělá srandu a zkusil jsem to. Udělal jsem první krok a pořád jsem stál. Na chvilku jsem se zastavil a pomalu vydechl. "To zvládneš" řekl jsem si v duchu a zkusil to znovu. Opravdu to fungovalo ! Začal jsem kolem ní chodit. Když už jsem se cítil jistější, tak jsem zkusil zrychlit. Ona se otáčela, aby na mě celou dobu viděla a usmívala se. Já jsem se ale zahleděl do jejího úsměvu tak, až jsem narazil do stromu. Jestli se zase bude smát, tak se snad vrátím za těmi upíry. 

Viděla jsem na něm, že je mu hodně trapně, tak jsem se kousla do jazyka a snažila se nesmát. Nadechla jsem se, vydechla a na chvíli jsem zavřela oči, abych se uklidnila. Když jsem na sobě cítila, že jsem klidná, tak jsem se na něj podívala. Koukal na mě. Prostě jen tak. "No co je ? Vždyť se nesměju." řekla jsem hnusně. On se jen kouknul dolů a znovu se postavil. "No půjdeme ne ?" řekla jsem a hodila si batoh přes rameno. Na zádech jsem měla meč. Rozešla jsem se správným směrem. Kdyby byl člověk, tak bych ho jen hodila na záda a byli bychom tam hned. Budu ráda, když to stihneme před západem slunce. 

Někam se rozešla a nechala mě tam. Asi čekala, že jí budu následovat. Tak jsem šel. Proč na mě tak štěkla, když jsem se na ní koukal ? Vždyť jsem se jen díval. Copak je na tom něco špatného ? Aniž bych si to uvědomil, tak se začaly stíny protahovat. To už jdeme tak dlouho ? Chtěl jsem něco říct, ale zastavila se a koukala před sebe. Odvrátil jsem od ní pohled a podíval se tam, kam koukala ona. Před námi stál velký kamenný dům. Podíval jsem se zpátky na ní a čekal jestli něco udělá nebo řekne. 

Byli jsme tu. Tady jsem naposledy byla tak před sto lety. Doslova. Asi si myslel, že půjdeme do toho polorozpadlého domu, ale ne. U hlavních dveří je tajný vchod do podzemí. Když jsme došli k hlavním dveřím, tak jsem u malého okénka otočila hlavou u kamenné žabky. Kousek od nás se otevřeli padací dveře a objevili se točité schody dolů. Já vím, je to klišé ale nevyráběla jsem to já. Koukla jsem se na Toma a zvedla jedno obočí. "Tak co ? Chceš jít první ?"

Tak tohle jsem nečekal. Čekal jsem, že bude chtít, abych spal v tom baráku, ale tohle ? Vůbec. Po její otázce jsem rychle zakroutil hlavou na zápor. Se zbláznila ne ? Však mě tam něco zabije. "Srabe.." řekla a šla po schodech dolů. Šel jsem pomalu za ní, ale místo toho, abych neviděl vůbec nic kvůli tmě, tak jsem viděl jako bych si svítil baterkou. "Máš v sobě upíří geny. Vidíme ve tmě." vysvětlila mi, aniž bych se zeptal. Asi čekala, že budu zmatený. Najednou se za mnou zavřeli dveře, až jsem se málem... vy víte co. 

Čekala jsem jestli se lekne. Spíš očekávala. Byl tam časovač, kdybychom byli zranění, tak aby se sem nedostalo něco nežádaného.  Zalovila jsem v batohu a vytáhla světlici. Rozsvítila jsem jí a šla po schodech dál. Viděla jsem na něm to zmatení, když jsem jí zapálila. Když jsem upír tak mám vidět ve tmě ne ? Ale nemůžu mu to jen tak říct. Jsem poslední. Co kdyby se mě pokusil zabít. Došli jsme konečně na konec schodů a já nahmatala známou páku. Zatáhla jsem za ní a místnost se začala rozsvěcet. 

No... Vím že už dlouho kapitola nebyla, ale nemám na to moc čas. Snad se bude líbit :) Omlouvám se za chyby. Budu ráda, když mi napíšete názor. Jestli to teda ještě něco čte.