Tak trochu zvláštní přátelství

3. Kapitola

V klidu jsem spal, když najednou se násilím otevřeli dveře a v nich stála... nějaká dívka. Neviděl jsem jí do očí, kvůli slunečním brýlím, které měla. Moment. Proč má sluneční brýle, když je noc ? Měla červené dlouhé vlasy v ohonu a na zádech meč. Na zádech má meč ! Rychle jsem se zvedl a utíkal k oknu, které bylo v pokoji. Snažil jsem se ho otevřít, ale asi na něm byl zámek. "Prosím neubližuj mi. Nic jsem neudělal, jen chci najít ty, který zabili moje rodiče !" zakřičel jsem, schoulil se na podlahu a kryl si hlavu rukama. 

Po tom, co jsem vyrazila dveře pokoje, ten kluk začal hrozně šílet. Zaraženě jsem stála na místě a koukala na něj. Proč bych mu měla ubližovat ? Rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli vůbec mluví se mnou. A pak mi to došlo. Mám na zádech meč. Myslí si, že jsem ho přišla zabít. Moment. Jak najít ty, který zabili jeho rodiče ? Mám mu říct, že to byl jeho druh ? "Hej... klid. Nechci tě zabít." řekla jsem a ukázala mu, že nemám nic v rukou. "Zjistila jsem, že jsi utekl z cely a tak jsem tě šla hledat, aby tě nenašli oni dřív." zkusila jsem to zahrát do autu. Když si bude myslet, že jsem na jeho straně, tak půjde se mnou klidně.

Moment. Ona mě nechce zabít ? Přestal jsem se krýt a podíval se na ni. "Jak to myslíš, dřív než oni ? " zeptal jsem se. Sedl jsem si na postel a přemýšlel, kdo by to mohl být. "Víš, já sice nejsem vlkodlak, ale jeden klan vlkodlaků mě pro tebe poslal, aby jsi byl v bezpečí." řekla, vešla dovnitř a zavřela dveře. Naštěstí zůstala stát u dveří, ale něco mi na ní neklapalo. "Takže klan pro tebe poslal jo ?" řekl jsem a složil si ruce na prsou. "A jak oni věděli tak rychle, že jsem unikl ?" zeptal jsem se a přimhouřil na ní oko. 

Nesmím zaváhat. "Rychle si něco vymysli !" prolítla mi myšlenka hlavou. "Sledujeme tě už hodně dlouho. Od té doby, kdy tě zajali ti upíři, když jsi byl ještě malý." řekla jsem a usmála se. "Říkají ti Thomas, že ?" zeptala jsem se a šla pomalu k němu. "Mám radši když mi říkají Tom." odvětil mi a koukal na mě. Pořád jsem se přibližovala, až jsem došla k němu. "Mě říkají Nyx." řekla jsem a natáhla k němu ruku. Nejdřív zaváhal, ale pak mi podal i tu svoji. Najednou v našich rukách začalo něco zářit. Hned jsem ruku pustila a světlo přestalo. To bylo divný...

Co to sakra bylo ?! Rychle jsem stáhl ruku k sobě. "Co to bylo ?!" zeptal jsem se se strachem v hlase. "To nevím." řekla a podívala se na svou ruku. "Jak mám vědět, že ti mám věřit ? Prostě si sem jen Tak přijdeš, vykopneš dveře a "ahoj jsem Nyx, pojď se mnou za jednou smečkou"? Ty by jsi tomu věřila ?" zeptal jsem se. Byla mi hrozná zima na nohy. To bude asi tím, že jsem neměl boty. Jako by věděla na co myslím a podívala se na ně. Sundala si ze zad batoh a vytáhla nějaké boty. "Tumáš. Jinak nikam nedojdeme." podala mi boty. Zkusil jsem si je a padly mi jako ulité. "Proč máš ty brýle ?" zeptal jsem se.

Po jeho otázce jsem trochu ztuhla. Mám mu říct pravdu, aby mi věřil ? "Mám zvláštní oči. Lidi na ně špatně reagují." řekla jsem a usmála jsem se. "Mohl bych je vidět?" zeptal se a podíval se na mě se zájmem v očích a s úsměvem na tváři. Podívala jsem se do jeho očí a zaváhala. Proč ne. Stejně mě pak nikdy neuvidí. Natáhla jsem ruku k obličeji, abych si sundala brýle, když v tom někdo znovu vykopnul dveře. "Co ty tady děláš ?" Brýle jsem si zpět nandala, aniž by je Tom viděl. Ve dveřích stál Vick a mířil na něj zbraní. "Můžu se zeptat na totéž." řekl " Máme o tebe strach, že tě zabil a ty se tady s ním vykecáváš." nabil zbraň a přišel blíž k němu.

Do pokoje vtrhl nějaký chlap v koženém kabátu a vysokých botách. Podíval jsem se mu do obličeje a hned začal panikařit. Koukal jsem se do velkých rudých očí. Upír. A... oni se znají ? Jakože Nyx, jestli je to její pravé jméno, mi lhala ? "Co to má sakra znamenat ?" zeptal jsem se a rychle si obul boty. Kdo ví, třeba budu muset utíkat. Ale kdyby mi Nyx lhala, tak by mi přece nepomáhala. A taky má třeba ty brýle kvůli těm rudým očím. Nebo taky ne. Co mám sakra dělat ?

"Vicku ?" oslovila jsem ho. On se na mě otočil a namířil na mě zbraň. "Mrzí mě to." zašeptala jsem tak, aby to slyšel jen on. Rychle jsem se přesunula za něj a kopla ho do zad jako střelce v lese. Vickovi křupla páteř a on se skácel k zemi. Popadla jsem Toma za ruku a táhla ho ven ze dveří. On se mi ale začal bránit. "Ty jsi ho zabila !" zakřičel a snažil se mi ruku vykroutit. Měl ale smůlu. Jsem silná. Silnější než upíři nebo vlkodlaci. "Neboj bude v pohodě. Upíra zabiješ jen tím, že probodneš srdce. Teď se pořádně drž, tohle ti asi bude trochu nepříjemné." řekla jsem a táhla ho ven.

Popadla mě za ruku, hodila mě na záda a najednou vím, že jsme byli venku někde v lese. Sundala mě ze zad a já se musel opřít o strom. Chtělo se mi hrozně zvracet. "Co to bylo ?" zeptal jsem se vysíleně. "Super rychlost." odpověděla. "Musela jsem nás od tamtud dostat než se vzbudí. Naštěstí se tohle nedá vystopovat, ale ty smrdíš tak, že nás stejně najdou. Ale jsme dost daleko. Budeš se moct v klidu vyspat." řekla a rozhlédla se kolem. Z ničeho nic mě začalo hrozně bolet na prsou a nemohl jsem dýchat. Položilo mě to na kolena a chytl jsem se za hrudník. "Co se to děje ?" křičel jsem.¨

Přiběhla jsem k němu a klekla si. "Hej, klid. Nic se neděje. Vypadá to jako záchvat paniky." řekla jsem a chytla ho za ruku. "Dej ze mě ty svoje pracky pryč !" zakřičel a uskočil o kus zpátky. "Lhala jsi mi. Jak mám vědět, že ti můžu věřit teď ?" zeptal se a zrychleně u toho dýchal. Povzdechla jsem si a zvedla si ruku k obličeji. Sklonila jsem hlavu a sundala si pomalu brýle. Měla jsem strach se na něj podívat. Ale něco uvnitř mi říkalo, že mu můžu věřit. Nadechla jsem se a pomalu k němu zvedla hlavu.  

No.. Doufám že se Vám můj příběh líbí :) Když tak přidejte komentář,  jak si myslíte, že to bude pokračovat a co si o mém příběhu myslíte. Mějte se a brzy bude další část ;) Jako vždy, se omlouvám za chyby :D