Tak trochu zvláštní přátelství

4. Kapitola

Měla nádherný oči. V životě sem takové neviděl. Měla je oranžové. Ne, rudé. Vlastně ani sám nevím. Připomínaly mi oheň. Nezmohl jsem se na nic. Na pohyb. Slova. Jen jsem zíral. Věděl jsem, že mi nevěří. Viděl jsem to na jejích očích. Byla v nich nejistota a strach. "Bojíš se mě ?" zeptal jsem se potichu. Věděl jsem, že ano. Ale zajímalo mě, jestli mi bude znovu lhát. Pokud ano. Nebudu s ní ztrácet čas. Pokud mi ale řekne pravdu, tak zvážím možnost, že bych jí mohl věřit. Co si budeme. Je to upír a těm se nedá věřit. 

Nechci mu lhát. Nebude mi důvěřovat. "Ne. Jen nevím, co od tebe mám očekávat a tak jsem nejistá." odpověděla jsem a nandala si zase zpátky brýle. Stoupla jsem si a začala sbírat suché kusy dřeva na oheň. "Co jsi zač ?" zeptal se najednou. Strnula jsem. Co když to ví ? Poznal, že jsem jiná. Neměla jsem mu ukazovat svoje oči. "Jak to myslíš ?" zasmála jsem se. "Jsem upír, co jiného." dopověděla jsem a začala znovu sbírat dříví. "Hele takhle to nepůjde. Já jsem ti řekl pravdu tak, co kdyby jsi jí začala říkat i ty mě. Nejsi s vlkodlakama že ? Nejsem blbej" řekl a sedl si k ohni, který jsem mezitím rozdělala. 

Oddechla si a sedla si naproti mě. "Ne nejsem. Jsem v klanu těch upírů, kteří tě věznili." odpověděla mi. A sakra... To mi chcete říct, že ona a její klan mě věznili ? To mě jako teď odvede zpátky ? "A když jsi teda s nima, tak proč jsi mě odvedla od svého kolegy upíra ?" napadlo mě najednou. Na chvíli se podívala do dálky a vypadalo to, že přemýšlí. Asi to sama nevěděla. "Já sama nevím." Takže neví. Skvělý. To teď nebudu ani mrkat, aby mě tam náhodou neodvedla, když jí najednou blikne. 

"Nevím, proč jsem tě zachránila. Ale chci ti pomoct najít ty, kteří zabili tvoje rodiče. Zasloužíš si to vědět. A abych pravdu řekla, tak bych ráda věděla, co bylo to světlo, když jsme se dotkli. Viděl jsi to taky ne ?" řekla jsem s upřeným pohledem na něj. "Viděl. Nemám tušení, co to bylo." Podíval se na svou ruku. "A když už si teda říkáme tu pravdu.. Proč nemůžu na denní světlo ?" zeptal se a znovu se kouknul na mě. "Vick říkal, že ti píchli upíří DNA. Že jsi teď napůl upír a napůl vlkodlak. Vím, že se o to pokouší už hodně dlouho, ale nikdy se jim to nepodařilo." odpověděla jsem upřímně. 

Všiml jsem si, že se vyhýbá mojí otázce. Asice, co je zač. Asi mi to nechce říct. Chápu to. Teď jsme se poznali. Nebude mi hned svěřovat svoje tajemství. "Takže... jsem hybrid ?" zeptal jsem se  zmateně. "Asi tak nějak." uchechtla se. Usmál jsem se a znovu se podíval na svoji ruku. Cítil jsem něco zvláštního, když jsem se jí dotkl. Bylo to jako příjemné mravenčení. Ne takové to, jako když si přeležíte ruku. Ale... prostě příjemné. Jako když vám svítí na tvář slunce po deštivém dni. "Vypadáš nějak zamyšleně." vylekala mě z myšlenek Nick. "Heh.. jen jsem přemýšlel, co teď budu dělat. Nikdy jsem nebyl venku." Styděl jsem se za to. 

"Nemáš důvod se cítit trapně. Neměl jsi možnost jít ven." řekla jsem a podívala se na něj. "Vlastně, něco pro tebe mám." řekla jsem a sáhla do kapsy. Hodila jsem po něm prsten. On ho chytil a podíval se na něj. "K čemu mi to bude ?" zeptal se zmateně. "Díky tomu budeš moct chodit na denním světle. Něco mi říká, že neutečeš. Teda... snad." zasmála jsem se. Lehla jsem si na záda a zadívala se na noční oblohu plnou hvězd. "Měl by jsi se prospat. Ráno vyrazíme." řekla jsem a zavřela oči. 

Byl jsem rád, že mi věřila. Taky jsem si lehl do trávy a zadíval se na nebe. Takový výhled jsem v cele neměl. Nebe bylo nádherné a na něm bylo spoustu hvězd. Ani jsem si neuvědomil, jak jsem unavený a usnul jsem. Ráno, když jsem se probudil, jsem chtěl popřát Nick dobré ráno, ale ona nebyla tam co včera. Oheň byl uhašený a lesem prosvítaly první sluneční paprsky. Otáčel jsem se na všechny strany, ale Nick jsem nikde neviděl. Nechala mě tu ? Proč..? Sedl jsem si do trávy a v očích mě začaly štípat slzy. Každý mě opustí. Proč by taky někdo chtěl být s klukem, který byl celý život zavřený. Začal se mě zmocňovat hrozný vztek a celé tělo mě začalo pálit. Slyšel jsem trhání látky. Najednou jsem zaslechl křupání větví a když jsem se otočil za tím zvukem, spatřil jsem Nick. 

Když jsem se probrala, tak bylo ještě šero. Bylo asi kolem šesté. Svítat bude až kolem sedmé a tak jsem si řekla, že skočím pro něco ke snídani. Když jsem se vracela zpátky s pytlíkem pečiva, tak místo Toma tam byl bílý vlk. Hrozně jsem se lekla. Pytlík jsem zahodila a tasila meč. Kde je Tom ? Sežral ho ? Nebo jich snad bylo víc a někam ho odvlekli ? "Kde je ?!" zakřičela jsem a mířila na něj mečem. Vlk vypadal zmateně a naklonil hlavu na stranu. "Ty mi snad nerozumíš ? Kde je !" zeptala jsem se ještě jednou a mečem se k němu přiblížila. Vlk se stáhl kousek zpátky a tlapama si přikryl hlavu. 

To jí snad ruplo k kouli ? Copak mě nepoznává ? Kryl jsem si rukama obličej a měl zavřené oči. "Tome..?" zašeptala. "Jsi to ty ?" Konečně jí to došlo. Otevřel jsem oči a před obličejem viděl dvě ohromné bílé tlapy. Hrozně jsem se lekl a skočil k Nick. Podíval jsem se, kde jsem před chvílí byl, ale nikdo tam nebyl. Podíval jsem se vystrašeně na Nick a ta vypadala víc než překvapeně. "Co blbneš ?" zeptala se. Chtěl jsem jí odvětit, co ona blbne, ale vydal jsem ze sebe něco jako skřehot. Chtěl jsem si dát ruce před pusu, ale místo rukou jsem měl dvě tlapy. 

No tak další kapitola je na světě :) doufám že se líbí a budu moc ráda, když budete číst dál. A omlouvám se za chyby ;) Asi nebudu přidávat kapitoly tak často kvůli práci, ale budu se snažit :)