Tak trochu zvláštní přátelství

2. Kapitola

Když bylo slunce nejvýš, tak jsem se šel schovat do nějaké jeskyně, kde jsem měl v plánu počkat do západu slunce. Mezitím, kdy jsem čekal, až zapadne slunce jsem usnul. Zdál se mi ten samý sen jako vždy. Ale dnes to bylo jiné. Na konci, kdy jsem za rodiči viděl tu partu lidí se najednou všichni začali hádat. Scéna se ale změnila. Když jsem mrknul, tak jsem ležel na zemi a nademnou se skláněla červenovlasá dívka. "Budu ti říkat Thomas" řekla, vzala mě do náruče a vyšla z domu. 

Vzbudil se, až když byla tma. Vstal jsem a rychle utíkal pryč. "Měl jsi čekat, až zapadne slunce ne usnout !" křičel jsem na sebe v myšlenkách. Určitě mě ty potvory hledají už všude. Běžel jsem dál lesem, až mě začalo píchat v boku. Na chvíli jsem se zastavil a opřel se o strom. Vydýchával jsem se, když najednou jsem nedaleko uslyšel výstřel. Celý jsem strnul a raději se pomalu a potichu rozešel dál. Vyšel jsem z lesa a vstoupil na tvrdou plochu. 

Byla to nějaká dlouhá cesta z tvrdého šedého kamene. uprostřed byly namalované bílé čáry a z dálky jsem uviděl 2 světla. Nevěděl jsem jestli to náhodou nejsou oni a tak jsem se schoval za strom. Auto projelo kolem mě a vypadá, že si mě ty lidi nevšimli. Šel jsem teda po té tvrdé cestě dál, až jsem narazil na nějakou budovu. Na ní byl nějaký neonově červený název Motel. Začínala mi být zima a tak jsem se rozhodl jít dovnitř. Otevřel jsem pomalu dveře a rozhlédl se kolem. Šel jsem až k nějaké lince uprostřed místnosti. Za ní byla zeď plná malých dírek a klíčů. Nevím, kde to jsem ale asi si tu hlídají, aby tady každé dveře byly zamčené. 

Byl ještě den, když jsem vyrazila na cestu. Vickovi jsem poslala SMSku, aby pak za mnou s ostatními vyrazili. Vyrazila jsem tedy k lesu a zhluboka jsem se nadechla. Vlkodlaka ucítíte na míle daleko. Však jsou to psi. Představte si vůni vlkodlaka jako mokrého psa. Prostě ho cítíte všude. Pomalu jsem se s nádechem otáčela, až jsem zachytila slabý zápach jeho pachu. Nebyl to ale ten stejný pach, který měl jako malý. Nebyl tak čistý. S mečem na zádech a slunečními brýlemi na očích jsem vyrazila tímto směrem. Šla jsem pomalu. 

Nemohl se dostat daleko. Jakmile šel na slunce, tak mu asi došlo co mu včera píchli. Nedokážu si představit, jak musel být naštvaný. Jeho pach mě dovedl, až k nějaké jeskyni. Tam byl jeho pach cítit nejvíc. Asi tu strávil celý den, než zapadlo slunce. Prohledala jsem celou jeskyni, abych se ujistila, jestli tady pořád není. Zjistila jsem, že tu není a tak jsem šla dál za jeho pachem, který mě dovedl k nějaké silnici. Začalo se stmívat a mě přišla SMSka do Vicka, že s týmem vyráží, ať zůstanu na místě. Šla jsem tedy zpět do jeskyně, kde jsem čekala. 

Po nějaké době jsem uslyšela hluk a tak jsem se šla podívat, co to je. Zahleděla jsem se do tmavého večerního lesa a uviděla svou skupinu. Bylo nás tu dohromady 6. Myslela jsem si, že to nebude nutné, ale uvidíme. Třeba nám Thomas zesílil. Šli jsme tedy lesem, když jsem najednou něco uslyšela. Zastavila jsem skupinu a čekala. Najednou z lesa vyběhly 3 vlci. No vlci... vlkodlaci. Asi byli na lovu. Problém je, že když jsou vlkodlaci ve své zvířecí formě, neumějí se ovládat. Vytasila jsem tedy svůj meč a z naší skupinky se utvořil kruh, abychom si kryly záda. Vlkodlaci na nás začali vrčet a z ničeho nic po nás vystartovali. Byli jsme se hlava nehlava, ale nakonec jsme je všechny zabili. 

Bylo mi to líto, ale muselo to tak být. Podle pachu tyto vlkodlaci nepatřili k žádné smečce. Od nás to bylo alespoň rychlé. Něco ale bylo špatně. Ucítila jsem krev. Otočila jsem a všimla si, že Jessie, jedna z upírek, byla pokousaná. "To není dobré" pomyslela jsem si. "Vezměte jí na základnu a postarejte se o ní. Já toho vlka chytnu sama." řekla jsem a otočila se, že odejdu.  London, jeden z čarodějů mě dohnal. "To přece nejde. Vždyť tě může..." nedořekl. Uslyšela jsem výstřel. London spadnul k zemi a rozplynul se v prach. Zvedla jsem hlavu a uviděla člověka s puškou v ruce. Mě popadl vztek a rozešla se k němu. 

"Hledáš něco mladý muži ?" uslyšel jsem. Šel jsem tedy za hlasem a kousek dál ve stejné místnosti u krbu seděla v křesle stará babička. Došel jsem až k ní a pořádně se na ní podíval. Vypadala mile. Byla malinká a něco vyšívala. Na hlavě měla uvázaný červený šátek s bílými puntíky, pod kterým schovávala šedivé vlasy. 

"Ehm já... hledám místo, kde se budu moct schovat přes noc." řekl jsem a kouknul babičce do očí. "Božínku chlapče, vždyť ty nemáš ani boty. Odkud ty jsi ? Jsi nějaký tulák." zeptala se mě babička a odložila šití do košíku vedle sebe na zemi. "Já utekl z domova. Musel jsem..." zašeptal jsem a sklonil hlavu. Najednou se mi nezdál ten útěk jako dobrý nápad. Nemám kam jít, z čeho se najíst ani nic pořádného na sebe. "Připomínáš mi mého syna. Pojď, dám ti něco k jídlu." řekla babička, zvedla se a šla k tomu divnému pultu s klíči. Vzala tam jeden klíč a zavedla mě do dlouhé chodby s mnoha dveřmi. Došli jsme až do půlky chodby a ona odemkla jeden z pokojů. Vevnitř byla postel, skříň a stůl se židlí. "Přes noc tě nechám tady. 

Na stole je v ošatce nějaký chleba tak ho sněz. Ráno, až se bude svítat, tak ať už tady nejsi. Manžel uklízí pokoje a kdyby tě tady viděl, tak tě požene. Klíč nech ráno na recepci."  řekla, dala mi klíč a odešla. Podíval jsem se na klíč v ruce a usmál se. "Děkuju !" vyhrkl jsem rychle. Babička se jen otočila a usmála se. Zašel jsem tedy do pokoje a snědl chleba. Bože já měl hlad. Pak jsem se podíval na ustlanou, dobře vypadající postel a lehl si. Ani jsem si neuvědomil jak jsem byl unavený, ale hodně rychle jsem usnul. 

Naštvala jsem se, rychle se přemístila za muže a kopla ho do zad, až mu křupla páteř. Zlomila jsem mu vaz a muž padl k zemi. "Jděte, než nás tu někdo najde." řekla jsem a utíkala pryč za pachem Thomase. Doběhla jsem až k nějakému Motelu. Pach mě vedl tam a tak jsem šla dovnitř. 

Otevřela jsem hlavní dveře a šla k recepci. Tam zazvonila na zvonek a čekala, až někdo přijde. "Vždyť už jdu." slyšela jsem hlas. K recepci přišla stará paní, sedla si na židli a usmála se na mě. "Copak by jste ráda slečno ?" zeptala se mě. "Dobrý večer. Sháním svého bratra. Nemohlo to být dlouho, pokud se tu objevil. Utekl z domova a mám o něj strach." zahrála jsem smutně. "Oh.. To je mi líto drahá. Je tady. V pokoji 32. Mohu Vás tam zavést pokud chcete." zvedala se babička ze židle. "Ne ne to je dobrý. já si to najdu. Omlouvám se za potíže." řekla jsem a podala stařence na stůl nějaké peníze. Odešla jsem tedy od recepce hledat pokoj číslo 32. Šla jsem asi až do půlky chodby, až jsem pokoj našla. Thomasův pach jsem odsud cítila velmi silně, takže tu buď byl nebo ještě je. Zhluboka jsem se nadechla a nohou vyrazila dveře.

Tak doufám že se vám bude 2. kapitola líbit a když tak zanechte komentář a pište nápady, co si myslíte že se stane.. Jinak děkuju za přečtení ^^ a omluvuju se za chyby :D