Katniss POV
Vylezu z vany a zabalím se do tlustého, bavlněného županu. Na nohy si dám teplé ponožky a jdu si sednout do obývacího pokoje, aby mi zde u ohně uschly vlasy. Pročesávám si je starým hřebenem, který jsem si přinesla ze Sloje.
Do mysli se mi zase vkradou myšlenky na Prim, Dariuse, Boggse, Finnicka a... Hurikána. Co dělá mezi mrtvými? Snad se mu taky něco nestalo.
Běžím na chodbu a vytáčím na telefonu Hurikánovo číslo. Tolik měsíců jsem se bála mu zavolat. Ale teď se taky bojím. Že už mi to nikdy nezvedne. Že už s ním nepromluvím.
Začínám nervózně podupávat nohou. Kde je? Už je osm. Neměl by být v práci. Achjo. Už už se chystám zavěsit, když vtom se ve sluchátku ozve známý hlas. Usměju se a oddechnu si. Asi jsem kvůli hrám zvyklá uvažovat nad tím nejhorším.
,,Ahoj.'' odpovídám zvesela. Slyším jeho překvapení, které následně vystřídá smích. Dlouho si pak povídáme. O druhém kraji, o jeho práci i o malé Posy. Když se mě zeptá, co dělám já, zas tak výřečná nejsem. Patrně mu to dochází, protože ihned změní téma. Je skoro půlnoc a já se konečně dostala do postele. Jsem unavená a naprosto uvolněná.
Vzbudím se a kouknu na malé hodiny, které mám položené na nočním stolku. Je 11:00! Promnu si oči, jestli se nemýlím, ale opravdu. Asi už nejsem ranní ptáče, jak jsem bývala.
Dojdu do koupelny, vyčistím si zuby a sejdu dolů do kuchyně. Usuzuji, že není nutné tak pozdě připravovat snídani, a tak vařím rovnou oběd.
Z lednice vytahuji kus koroptve, kterou krájím na drobné kousky a přihazuji je do hrnce s vodou, který dávám na sporák. Přidávám k tomu kořenovou zeleninu, něco zeleného a brambory. Nikdy jsem nebyla dobrá kuchařka, ale vaření polévky spočívá víceméně v tom, že se všechny suroviny smíchají a pak už se čeká, než je hotová.
Uvědomuji si, že přesně tu samou věc jsem si skoro před dvěma lety myslela v první aréně. Dokonce jsem vařila i stejné jídlo. No, až na ty brambory.
Najednou uslyším klepaní na dveře. Kdo to sakra může být? Překvapeně povytáhnu jedno obočí a jdu otevřít.
Když za nima uvidím Peetou s chlebem v ruce, nevědomky vykulím oči.
,,Ahoj. Já... já jsem si přišel popovídat a omluvit se za ten včerejšek. Teda, jestli ti to nevadí.'' vykoktá ze sebe a za celou dobu se na mě nepodívá. Zvu ho dál a rychle za ním zavírám.
Za co se mi chce omlouvat? Nechápu to, ale už jsem si na to u něj zvykla. Avšak, a tomu nerozumím ještě víc, proč sem přišel? Nicméně tomu nechávám volný průběh.
,,Tak... o čem sis chtěl promluvit?'' tážu se tak milým hlasem, že ani nevím, kde se ve mně vzal. I jeho to očividně udivuje, ale nijak to nekomentuje.
,,No, jak se vůbec máš? A co celou dobu děláš?'' zeptá se mile. Místo odpovědi se začnu smát. Připadá mi to tak blbá otázka, že víc to ani nejde. Chvilku se jen tak směji, ale pak mu odpovídám.
"Spíme s Pryskyřiníkem bok po boku a náramně si to užíváme."
Zasměje se a hodí po mně chleba. Chytám jej a pokládám na kuchyňskou linku.
Je to příjemné rozptýlení. Jsem moc ráda, že přišel.
,,Dáš si oběd?'' zeptám se a připadám si neskutečně divně. ,,Jo.'' odpoví stroze a já před něj postavím talíř polívky a krajíc chleba. Není to nic moc, ale musí mu to stačit.
Během jídla opět nemluvíme, ale přesto mi jeho přítomnost dělá dobře. Když sklízím ze stolu, začne mi vyprávět o tom, jak se měl v Kapitolu, zatímco jsem byla u soudu, co pořád dělá a takové věci.
Pozorně ho poslouchám. Snad by se dalo říct, že jsem jak diváci na rozhovorech před hrami. Trvá dlouho, než domluví. Nakonec se mě zeptá:
,,Katniss, jak se doopravdy máš?'' Rázem mi to sníží náladu o 100%. Nechci se mu zpovídat.
,,Jak už jsem říkal, bezvadně!'' říkám trochu tvrději než jsem měla v plánu a doufám, že to pochopí.
,,Takže, kolikrát jsi to chtěla vzdát a jít za Prim?'' říká s klidem. Ironie v jeho hlase mě překvapuje. To u něj není běžné. Něco mi na něm nesedí. Cukne hlavou a podívá se mi do očí. Nadechuji se, ale vtom prudce vstává ze židle a utíká z domu.
