Posadím se na schody před svým domem. Přemýšlím o tom, co se stalo u Haytmiche. Jak přede mnou Peeta utekl. Bojí se mě nebo byl jen nervózní? Konec konců, viděli jsme se po docela dlouhé době ale...
Podepřu si hlavu rukama a zahledím se do dáli. Někde tam vede dlážděná cestička až na náměstí. A z něj zase jiná až k našemu pravému domovu. Za ním už žádne cesty nejsou. Jen místo, kde jsem byla nejšťastnější. Les.
Zvedám se na nohy. Chvíli ještě nejistě přešlapuji, ale nakonec se vydávám směrem na Louku.
Když jsem na ní, rozhlédnu se kolem sebe. Jako kdybych stála někde jinde. Kolem dokola nestojí žádné domky a ani plot. Nevypadá to jako místo, kde jsem prožila velkou část života.
Vstupuji do lesa. Zase si připadám jako ta jedenáctiletá holčička, kterou vyděsí i králík. Připadám si jako vetřelec. Jako by se něco změnilo a já už sem nesměla.
Dojdu ke starému, vykotlanému dubu, ve kterém je ve vodotěsném obalu ukryt můj starý luk. Během vzpoury jsem zkusila mnoho jiných, ale s žádným se mi nestřílelo tak dobře, jako s ním. Z druhého kmene si beru toulec se šípy a vyrážím do útrob lesa.
Je zvláštní se tudy procházet když vím, že to není konec světa. Že se dá někam dojít. V určitém úhlu pohledu mi ta nevědomost připadala lepší.
Za týden bych mohla dojít až do třináctého kraje. A kdybych chtěla, tak ještě dál. Ale tam už opravdu nikdo není. Plutarch se tam prý byl podívat.
Vynořím se z myšlenek a uvědomím si, že jsem na místě, kde jsem zpívala oběšencův strom. Oči se mi nepatrně zalesknou a já ztěžka polknu. Pak vylezu na nejbližší strom a uvelebím se v jeho koruně.
Trhnu sebou a málem spadnu, když mi něco přeběhne po ruce. Uvědomím si, že jsem usnula. No jo. Slavný noční úklid. Natáhnu se pro luk a pomalu slezu dolů. Rozhoduji se, že půjdu domů. Nic jsem sice nezatřelila, ale to už je teď jedno.
Nakonec se na mě přeci jen usměje štěstí a kousek před místem, kde stál plot narazím na hejno koroptví. Tři z nich zasahuji šípem a odnáším si je domů.
Když jdu s úlovkem přes náměstí, lidé se na mě smějí. Jako bych to zase byla já. Kéž by.
Už jsem ve vesnici vítězů, když vtom uslyším otevření dveří. Otočím se a znovu ho uvidím. Pak si i on všimne mě.
Zamávám mu a on strne. Dívá se mi do očí a pak dveře před sebou opět prudce zavře. Asi mě fakt nechce vidět. Jako by se bál, že ho zastřelím.
Doma úlovek škubu a porcuji. Popravdě, ani nevím, proč jsem zastřelila tři. Co s nimi budu dělat?
Mohla bych dát jednu Haytmichovi a Peetovi...
No dobře, to nebude ten nejlepší nápad.
Jdu do koupelny a napouštím si horkou vanu. Zatímco se plní, přemýšlím.
Co dál udělám se svým životem? Kdyby nám Plutarch nenechal každý měsíc posílat peníze, jako odškodnění za psychickou újmu, jež jsme utrpěli v hrách, byla bych šťastnější.
Vlezu do lázně a potopím si i hlavu. Je to skoro, jako bych plavala v jezeře...
