Katniss POV
Jsou čtyři hodiny odpoledne a my s Peetou konečně odcházíme do lesa. Je jen škoda, že se za tři hodiny začne stmívat. Nejraději bych tam strávila celý den.
,,Co že jsi zrovna ty chtěl jít do lesa? Je přece plný nezpečné zvěře...'' řeknu a usměju se. I on se zasměje a zastrčí si ruce do kapes.
,,Moc mě nenapadlo kam jinam jít.'' přizná. Přikývnu a rozhlédnu se okolo sebe. Stromy už rozkvetly a dokonce vylezly i pampelišky. Jsou všude. Je až hrozivé, kolik se toho za posledních pět měsíců změnilo. Ale ještě víc se toho změnilo za posledních čtrnáct dní. Jako by všude zase byly barvy. Jako by všechno bylo zase dobré. Zase?
,,Peeto, co je vlastně za datum?'' zeptám se.
Poškrabe se na hlavě a odpoví mi.
,,22. dubna. Proč?''
,,No, já... jaksi jsem ten čas přestala absolutně vnímat. Vlastně měsíc poznám jen podle rostlin a tak.''
Jen pokýve hlavou a mlčky pokračujeme až na louku. Už na ní není vidět, že byla před pár měsíci masovým hrobem. Opět na ní roste tráva a plevel.
Když přes ní procházíme, vybavují se mi nejrůznější vzpomínky. Jak jsem tudy chodila s Prim do školy, jak jsem zde měla v keři svou tajnou skrýš, jak jsme se tady s Hurikánem potkávali každé ráno před lovem, i tu pampelišku, kterou jsem viděla den potom, co nám Peeta zachránil život. Ten den, co jsem uvěřila, že přežijeme.
Chce se mi smát i plakat zároveň. Je to jediné místo, které po zásahu bombardérů vypadá stále normálně. Jediné, na kterém zůstaly uchované všechny vzpomínky.
Zastavím se na místě, kde stával plot. Pomalu překročím pomyslnou hranici mezi útlakem a svobodou, i když to už není pravda. Stále ale cítím, jako by ze mne spadlo neviditelné břemeno, které mě tíží v kraji.
Jsem už asi 20 metrů za loukou, když si uvědomím, že jaksi postrádám Peetu. Otočím se přes rameno. Stále tam stojí jako přibitý.
,,Neboj! Tady tě nic nesežere!'' zahulákám s úsměvem. Poslední dobou ukazuji úsměv nějak často. A ještě zvláštnější je, že se pokaždé usmívám jen a jen na něj...
,,No, já vím ale chápej. Jsem tu poprvé a to, co ti sedmnáct let tloukli do hlavy jen tak nezameneš.'' řekne.
Pobaveně převrátím oči a počkám, než mě dožene a pak pokračuji dál. Do hloubky lesa.
