Lapač Zlých Snů.

#one

Ty modré oči. Pořád je mám v zlých snech. V životě jsem nikoho s takovými nepotkala...

S leknutím se probouzím ze svého snu o modrých očích. Očích chlapce, který se usmíval. Podívám se na budík a s hrůzou zjistím, že jsem zaspala. Tohle se prostě může stát jen mě.
Rychle se oblékám a běžím na autobus. V půlce mého maratónu na autobus zjišťuji, že dávno jel a zpomaluju.
Mmm, teď se asi dostanu do školy jak? Wau Kateřino, ty jsi ale chytrá...
Budu muset na autobus o 2 zastávky dál. Co nadělám, už jen 3 týdny školy a bude to v pořádku.
Bohužel, jakmile vykročím ze zastávky, začne pršet. Vážně super načasování, když jsem si zrovna nechala deštník doma.
Kráčím po chodníku, který zmáčí stovky kapek. Tu a tam se už objevuje kaluž. Jdu, jsem víc a víc mokrá. Taky víc a víc naštvaná. Že zrovna dneska musím nechat doma deštník. Vlasy mám zplihlé.
Přicházím na onu zastávku 10 minut před příjezdem autobusu. Dalších 10 minut v dešťovém hororu. Koutkem oka zaznamenám příchozí hovor na svých Applewatch. Brith.
Zvedám a ona bez pozdravu začne.

B: ,,Kde jsi?"
Já: ,,Ujel mi bus. Přijedu třicetdvojkou."
B: ,,Fajn. Zatím."

Po vážně dlouho dlouhých 10 minutách nervózního přešlapování a moknutí, přijíždí vytoužený autobus.
Nastupuji a při přiblížení karty k automatu mi vyjede jízdenka. Na kartě zbývá 13 korun.
Když jsem vzhlédla od nechutně malého zůstatku na autobusové kartě, uviděla jsem ty oči.
Dvě malé modré jezírka.
Jsou to ony, ty o kterých se mi zdá. Koukal uhrančivě. Podíval se na mě a já uhla. Zasmál se a zavrtěl hlavou.
Nasadila jsem sluchátka, ale i tak jsem cítila jak se na mě dívá. Achjo, ať už jsem pryč z toho autobusu.
Opatrně se podívám, zjistím, že se nedívá a tak si ho pořádně prohlédnu.
Upnuté džíny, volné černé tričko a zpod zelené čepice mu čouhá hnědá ofina. Co je zač?
Proč se tu objevil až teď? Nikdy tímhle autobusem nejel.
Už se blížíme ke škole a já se připravuji na to abych co nejrychleji vyběhla z autobusu, daleko od něj.
Doslova se hrnu k východu. Když jsem venku, vydechnu si. Jdu za Brith do parku, jako vždycky.
V polovině cesty mě zastaví ruka na mém rameni. Otočím se a skoro vyletím z kůže. On. Usmívá se, ale tak divně arogantně. Podává mi peněženku.
,,Vypadla ti v autobuse." Naše oči se střetnou
,,Děkuju ti." Nejistě jsem se otočila a odkráčela

Je tu nová story. Podle toho jak to bude čtený, tak si rozmyslím jestli psát :D Chyběly jste mi
:3