Lapač Zlých Snů.

#Seven

Pohled Honzy:

,,Gratulujeme tatínku, je to holčička."
Podíval  jsem se do náruče doktora, kde plakalo malé děťátko.
Muselo to vypadat velmi komicky. Určitě jsem zbledl a pak odpadl. Probudil jsem se, když mi sestra pokládala studený, mokrý hadr na hlavu. 
,,Co se stalo?" Otázal jsem se
,,Odpadl jste. Vaše přítelkyně i s děťátkem jsou v pořádku."

Nemohl jsem to dále odkládat. Z obleku, který jsem měl na sobě proto, že jsem zrovna vylétl z porady, jsem vylovil malou krabičku. Naposledy jsem ji otevřel a nahlédl dovnitř, kde se třpytil diamantový prsten. Rychlé zaklapnutí krabičky, jako bych se bál, že se mi ztratí.
Sestra se na mě podívala.
,,Není zrovna běžné, že tu někdo žádá svou přítelkyni o ruku." Zasmála se
,,Nechci jen dál čekat. Už jsem čekal dost dlouho na to, abych si to teď rozmyslel. Chci, aby byla má už napořád."

Vešel jsem do dveří pokoje, kde ležela má osudová láska. Tedy teď už jsou dvě. Únavou spala, ale prohnutí její postele pod mou tíhou ji probudilo.
,,Jak ti je?" Pohladil jsem ji po vlasech a políbil na stále upocené čelo
,,Jsem ráda, že už to mám za sebou." Zasmála se s přivřenýma očima

Ještě hodně dlouho jsme si povídali, dokud nepřišla sestra, že budu muset za půl hodiny odejít. Byl ten správný čas.
Chytil jsem ji za ruku a pomalu se zvedl z postele.
,,Víš, chtěl bych ti něco říct."
Nechápavým pohledem mě sjela od hlavy až k patě.
,,Vím, že začátky nebyly zrovna jako ustlané na růžových květech, ale i přes to všechno jsme to zvládli. Přiznám se, že když jsem ti na začátku odsouhlasil to kamarádství s výhodami, tloukl jsem potom hlavou o zeď. Nechtěl jsem to, ale byl to jediný způsob, jak s tebou zůstat."
Viděl jsem mírnou nechápavost v jejich očích.
,,A po tom všem jsme tady a já se chci zeptat. Staneš se mou ženou?" Poklekl jsem si a otevřel krabičku
Jednou její rukou mě pohladila po tváři a zářivě se usmála.
,,Tak krásnému a elegantnímu muži se nedá říci ne."
Po miliónu polibků jsem ji prsten nasadil. Hned poté na mě vyběhla sestřička, že už mám být dávno pryč. Sebral jsem si všechny věci a blaženým výrazem šel z nemocnice pryč.
Tak takové jsou šťastné konce? Doufám, že to bude pořád stejné. Stejně nečekaný a překvapivý život.

Tak tohle je poslední díl. Konečně jsem se k němu dokopala. To to ale trvalo, co? :D Teď si dám chvíli pauzu od psaní a poté začnu psát povídku se Sugou. Mějte se krásně, hezké Vánoce a šťastný Nový rok.