Experiment *pozastaveno*

Revolver

Proletěla jsem chodbou a zamířila k zadnímu vchodu. Za mnou se ozývalo tisíce odstínů křiků a bušení bot o kamennou podlahu. A to nejhorší teprve přišlo: Zvuk krve dopadající na zem po tisících kapkách, trhání končetin i křupání vazů, kostí. Čím dál od té zkázy, tím líp..... Všechno postupně utichalo....

Moc nás nezbývalo....

Všude se rozšířila smrt a klapot drápů, který připomínal chřestění klíčů.... Zacouvala jsem do rohu sklepa a sledovala přitom pozorně zavřené dveře zablokované pouze malým řetězem. Šero.... Srdce mi bušilo až v krku a já se marně snažila zklidnit dech. Za mnou zavrzalo linoleum. Tu se ale ze stínu něco vyřítilo mým směrem a srazilo mě k zemi.

Je po mně....

Moje jediná myšlenka. Jenže do mé kůže nevrazily tvrdé šupiny, drápy, nebo dokonce tesáky, ale látka a ,,lidský potah". Švihala jsem kolem sebe zběsile rukama a kopala do všeho, co bylo v dosahu. Což tvořilo pár krabic, beden a přihrádek.

,,Ani se nehni!" Sykl tiše, ale hrubě, někdo neznámý. Náhle vyskočil a zalovil někde pod látkou, která přikrývala paliva. Vytáhl kanystr, odšrouboval víčko a tekutinu vylil před dveře i na ně. Smrdělo to. Hodně.... A povědomě. Až po tom, co tím polil i mě a sebe se mi podařilo zápach rozeznat. Benzín.... Vrátil se a lehl si jedním rychlím pohybem nohou vedle mě. Bylo by slyšet špendlík spadnout na zem. Nechtěla jsem zemřít. Ne teď. Ne tady. Ne touhle příčinou. Za dřevem a panty se ozvalo podivné švitoření a následný řev ještěrů. Jejich drápy cvakaly o kameny. Pode dveřmi prosvítalo zlatavé světlo a já díky tomu viděla, jak prochází kolem.

Další řev. Jeden nejspíš sklonil hlavu a očenichával tekutinu.

Švitořivá odpověď.

Monstra se otočila a bylo slyšet pouze jejich odbíhání. Až teď jsem si uvědomila, že vedle leží ten někdo. Moji snahu otočit hlavu zmařily dlouhé vlasy, které mi padaly jako těžké páchnoucí závěsy do obličeje.

,,Jsou pryč..." Proseklo ticho zašeptání a ten kluk se neslyšně zvedl a nabídl mi ruku, kterou jsem vděčně přijala.

,,Musíme se dostat pryč...." Pronesl.

,,Ale co ostatní a...."

,,Jsou mrtví."

,,To nevíš." Podařilo se mi odseknout, ale moje podvědomí protestovalo. Vědělo, že je to pravda.

,,Pojď. Ještě tady musí být, a jestli tady zůstaneme, najdou nás."

,,Ale kudy?"

,,Co já vim? Já tady nežiju." Bylo mu to celkem fuk. Nám oběma. Převažoval pud sebezáchovy. Instinkt zůstat naživu. A ten velel dostat se pryč.

,,Ale viděl jsem cestou sem zadní vchod. Budeš mě teď muset poslouchat."

,,Proč bych měla?"

,,Chceš přežít? Nic jiného ti nezbývá."

,,Dobře." Přiblížil se ke dveřím a otevřel. Vrzlo to a ruplo, jak se zrezivělé součástky musely proti své vůli pohybovat. On vylezl první a začal se plížit zády ke zdi. Konečně jsem ho zřetelně viděla na denním světle. Černé vlasy, šedé oči poseté stříbrnými tečkami, bledá kůže, vojenské kalhoty, černá mikina, vypracovaná postava. Šli jsme neslyšně asi tři ,,zatáčky". Pár vteřin....  Jenže pak se to celé zvrtlo v jediném okamžiku.... On nakoukl za roh zdi. Rázem ale hlavu vrátil nazpátek a zaklel. Začal rychle couvat, jenže před námi se objevili rovnou čtyři. Vylezli strašlivou rychlostí a byli jen pár zaječích skoků od nás.