Experiment *pozastaveno*

Garáž

Seděla jsem u dřevěného kříže, nohu přes nohu, a nabitou M9 si poklepávala v pravidelném rytmu o koleno. Upřeně jsem hleděla na puklinu v podlaze, očima přejížděla po čerstvě navršené hlíně a hypnotizovala dřevěný kříž, jako bych chtěla, aby mi vyprávěl příběh. Byla jsem tou činností tak zaujatá, že jsem si ani nevšimla, kdy se za mnou objevil Ren.

,,Doufám že nechceš jít v jeho šlépějích." Polekaně jsem se otočila. Stál u regálu s balonky a upřeně mě sledoval. Snad byl jeho pohled opředený věděním, porozuměním, ale připadalo mi, že jedním okem hledí do přítomnosti a druhým smrti do tváře.

,,Já jen..." Sklopila jsem zahanbeně zrak. ,,Nikdy jsem smrt neviděla. A teď... Byla tak blízko! Dýchala mi na krk. To vše během pár dní. Prostě mi jenom pracují nervy, to je celé." Ren si sedl vedle mě, čímž dokonale zabil všechen vůdcovský efekt.

,,Je to těžký. Všechno je těžký. Ale ty jsi tady jen krátce. Nechci tě urazit, ale oproti mně to máš ještě dobrý.

Já jsem začínal s tolika lidmy, zato teď je můžu pomalu na prstech spočítat. Každý den vysíláme průzkumné výpravy. A nejhorší je, že všechno leží na mých bedrech. Když se nevrátí, je to na mně. Když ta bestie někoho zabije, je to na mně. Jsem terč," povzdechl si. ,,Všechny kulky jdou mým směrem, chápeš? Za chvíli budu děravej jak ementál."

Pomalu jsem přikývla. ,,Ty máš ale skupinu, co by za tebe dala krk. Potřebujou tě. Jsou rádi, že za nima stojíš. Respektive před nima." Ren se maličko pousmál. ,,Věří ti."

Za námi se ozvaly těžké kroky. Otočili jsme se. Byl to nějaký kluk, myslím že se mi představil jako Andrew. Ani jsem nezaregistrovala, kdy se Ren stihl postavit.

,,Co se děje, Andrewe?" Takže jsem se přeci jen trefila. V hlavě se mi rozlila zvláštní vlna poznání. Ten děs v očích, nervózní ošívání, funění. To nemohlo být dobré.

,,Jsme v hajzlu! Hajzlu, hajzlu, hajzlu! Do prdele, jsme v těch sračkách až po uši!" Vyšiloval Andrew. Ren ho silně praštil do ramena. Chlapec vyjekl, ale přestal sprostě nadávat a popadl dech.

,,Dostali se dovnitř. Prolomili bariéru. Je jen otázkou času, kdy se dostanou z garáže. Zablokovali jsme co se dalo, ale dlouho to nemůže vydržet! Musíme pryč! Hned!" Zatřásl s Renem sem a tam. Z pusy chrlil čím dál víc informací.

,,Všichni zdrhli do podkroví. Čeká se na tebe," zafuněl. Ren zvedl hlavu a rozhlédl se. Z dáli se ozývalo tlumené bouchání, jak se zvířata chtěla dobít dovnitř. Jejich skřeky se nesly budovou a zarývaly se mi do morku kostí. Probouzelo se ve mně už známé přesvědčení, že jsme s raptory na kordy.

Ren mě popadl za zápěstí. ,,Běž za ostatníma. Andrewe, kolik toho ta bariéra vydrží?"

,,Dali jsme všechny tři stěny - mříže, plech a žaluzie. Dávám jim patnáct minut." K našim uším dolehl další dutý náraz, tentokrát doprovázený skřípěním kovu. Andrew se znepokojeně ošil. ,,Možná míň."

Renovi se na tváři objevil odhodlaný výraz. ,,Jděte za ostatníma. Spočítejte se. Až dorazím, chci komplet hlášení o tom, co se stalo. Pro koně nic udělat nemůžeme."

Andrew přikývl a rozeběhl se. Já zůstala stát jako přikovaná. ,,Keiro dělej! Padej pryč!"

,,Ale...kam jdeš ty?" Ren mě cvrnkl do nosu. Bylo to dětinské gesto. A já si v tu chvíli opravdu říkala, jak může být vůdce. V tomhle napjatém okamžiku to k němu nesedělo. Bylo to nemístné.

,,Klídek, samotáři, jen skočím pro věci. Teď dělej. Nerad bych přišel o další divokou kartu." Trochu mě to pojmenování zaskočilo, ale přesto se moje nohy daly do pohybu a nesly mne pryč. Dál od nebezpečí. A dál od Rena.

Ani jsem se neohlížela. Řev tvorů se rozléhal celým obchodem a nutil můj mozek vymýšlet šílené teorie o tom, jak se sem dostali. Jak vznikli. Hříčkou evoluce těžko. To by chtělo víc času. A nebylo by jich najednou tak hodně.

Brala jsem stojící eskalátor po dvou schodech a v zatáčkách si vypomáhala zábradlím. Nikdy bych sama o sobě neřekla, že jsem tak rychlá. Svět mi splýval do jedné šmouhy. Jazyk jsem měla vyprahlý a hrdlem mi kdosi právě prostrkával kaktus. Obrovský kaktus.

Nevnímala jsem čas, takže když jsem konečně dorazila do oddělení nábytku, zdálo se to jako věčnost. Žebřík byl naštěstí vysunutý. Uprostřed těch odstrkaných komod a nočních stolků zářil jako vystavený klenot.

Hbitě jsem se ho chytila a zuřivě se začala drápat nahoru. Mezi jednou příčkou mi uklouzla noha a málem jsem slétla po hlavě dolů, naštěstí se ale z horního patra vznesly troje páry rukou a zachránily mne.

Vytáhly mé tělo do hustého šera. Zalapala jsem po vzduchu a přitom se válela po zemi jako vorvaň. Bylo mi na zvracení. A to hodně.

,,Kei, jsi OK?" Andy mne uchopila za paži a pomohla mi vstát. Musela jsem se zapřít v kolenou, abych se znovu neskácela. ,,Možná."

,,Je v pohodě!" Pokusila se o vtip Táňa. Nikdo se ale nezasmál. Proč taky, tohle byl náš konec. Nebyla nejmenší šance, že by jsme vyvázli. Nebo přesněji, že by jsme vyvázli živí. Utéct jsme nemohli, raptoři byli moc rychlí. V ulicích by nás snadno chňapli.

,,Jsme všichni. Chybí jen ten Renskej magor," ulevil si Andrew. Nasupeně jsem se po všech podívala. Tváře jsem měla rudé. Začala se mi v žilách vařit voda. ,,Jak se tohle sakra stalo?! Jak... je to sakra možný?! Vždyť jste byli zabezpečený, pro Boha živýho!" Několik párů očí se stočilo k Lexi. Ta si odkašlala a s profesionálním tónem začala mluvit. Snažila se zachovat chladnou hlavu. Narovnala se v ramenou a ruce si založila za zády.

,,Posledních několik útoků bylo jen nastrčených. Byly naoko, aby jsme neviděli, k čemu se schyluje. Pokaždé, když se objevili v zadní části u sklepů, se druhá skupina pustila do zabezpečení garáží. Zatímco my jsme si dělali terče ze dvou - tří obětních beránků, zbytek tlupy se probourával přes dveře. Prokopávali tunel. A my o tom neměli nejmenší tušení."

Samy se najednou objevila v mojí blízkosti a zamyšleně provrtala pohledem padací dveře. ,,Což jen ukazuje, jak moc inteligentní jsou. Dostali nás na lopatky." Musela jsem s ní souhlasit. Obrátila jsem se k Andy. ,,Když se dostali dovnitř..." Zlomil se mi v půlce věty hlas. Ta slova tížila jako kámen. ,,Zabili někoho?"

Andyin pohled potemněl. ,,Odnes to Shay." Žaludek se mi sevřel. Ginger se prodrala ke mně a chytla mě kolem třesoucích se ramen. ,,Notak, ženská, na to si zvykneš. Teď musíme vypadnout. Ještě chvíli počkáme, jestli se náš mrzáček nevrátí a pak berem kramle."

,,To se nebojíte? Není vám z toho blbě?" Všechen šum rozhovorů ustal. Samy protočila oči v sloup. ,,Takový mrchy ještě nejsme. Nenamáhej tu svou roztomilou hlavinku tím, jestli to bolelo a raději se soustřeď na únikovej plán. Protože já ti můžu říct, že to hróóózně bolí. Krev je všude. Nejdřív jdou po měkkých částech. Pokud tě nechtějí mučit a štvát. Jejich pilovitý zuby se ti zaryjou do hrdla a projdou tepnou jako nůž máslem..."

,,Samy!" Ohnala se po dívce Sandra. Ta zvedla ruce v obranném gestu. ,,Sorry, jen tady Keirinku  seznamuju s tím, že svět je krutej! Žádná jízda po duze!" Ginger ukázala směrem k mrazáku. ,,A dost. Běž do kouta na hanbu!"

,,Cože?!" Ginger po ní vrhla vražedný pohled. Musí tady mít nejspíš velký vliv, protože se Samy otočila a vážně se za ten mrazící box posadila. Teď jsme na ni neviděli. Jediné co vyčuhovalo byly nohy. Tedy spíš ošuntělé špičky běžeckých bot.

Najednou se dolním patrem rozlehlo chlapecké vyjeknutí. Nikdo z nás nemusel přemýšlet, kdo to je. Tři z nás - já, Ginger a Jacob - jsme instinktivně prostrčili hlavu otvorem. I přes ten pohled obrácený vzhůru nohama nám ztuhla krev v žilách. Zatočila se mi hlava, jako bych se vezla na lodi. Svět se se mnou zhoupnul. Měla jsem odporný pocit, že mi nohy vypoví službu a já spadnu a zlomím si vaz.

Ren běžel seč mu síly stačily. A v patách měl hned čtyři dinosaury. Hlavu měly v jedné rovině s tělem a otevíraly tlamy plné ostrých tesáků připravených ukončit jeho život...