Experiment *pozastaveno*

Krysa

,,Rene?" Znejistěla jsem, když tak dlouho mlčel. Vytáhl jeden papír a po dřevěné desce mi ho poslal.

,,To je moje šroubovice DNA?" Přikývl a z další složky vyndal druhý vzorek. Pomalu ho převezmu.

,,Jsou skoro stejné...." Zatajil se mi dech. Srdce začalo nabírat na otáčkách.

,,Lexi před chvílí pozorovala krevní vzorky a našla to." Prohrábl si vlasy a vydal hlasitý povzdech.

,,Č-čí je ten druhý?" Žaludek se mi obracel jako na horské dráze. Někdo tady je můj příbuzný, možná bratr nebo sestra. Jeho vychovali rodiče a mě dali do sirotčince.

,,Je...." Polkl. Čelo se mu lehce orosilo a začala se na něm vytvářet starostlivá vráska.

Nádech nosem, výdech pusou.... Klid, jsem klidná....

A pak: Bang!

Kdo to asi je? Je stejně starý? Mladší? Větší? Kluk? Holka? Proč já? Umí už střílet? Tyhle otázky mi v hlavě poletovaly jako roj nasupených včel. Ren se opět nadechl a lehce se zaklonil. Pohled upíral za žaluzie.

,,Ayly." Svěsil hlavu. A mé malé dušičce pomalu docházel ten význam. Je Ayly.... Něco uvnitř zajásalo, to druhé se zase sevřelo úzkostí z toho, že mám na krku srdce, které musím chránit.

,,To není možné..." Zalapám po dechu a sípavě se nadechnu. Ren obešel stůl a klekl si na jedno koleno. Já natočila židli ke dveřím a zírala nepřítomně do země. Položil mi dlaně na ramena. Jako malé holce. Bylo mi z toho tak strašně trapně. Za co? A to důležitější: PROČ ZROVNA TEĎ?!

,,A víš, že jste si celkem podobný?" Pokusil se můj ztuhlý stav zlomit.

,,V čem? Já si až doteď myslela, že je někdo cizí." Po tvářích mi z (ne)známého důvodu tekly slzy.

,,Máte stejný nos a trochu i obočí." Ha ha ha! To ho nic lepšího nenapadlo?

,,Obočí?" Začnu se štípat do ruky. Vždycky to proti nátlaku pomáhalo. I když se moje dlaně značně potily....

,,Obě ho máte černé a husté." To má většina lidí Rene.... Chvilku tam jen tak klečel, mně na kolena každé čtyři vteřiny padala slaná voda a bylo slyšet pouze foukání větru zpoza zamřížovaného okna. A pak....

,,Re-nééé!"....výstřel.... Do kanceláře vtrhla Andy.

,,Rene rychle, už jsou zase tady!"

,,Schovej Aylu a Dagu. Někde s nimi počkej. Ať se všichni připraví na pozice. Keiro, ty půjdeš se mnou. Kolik že jich je?" Ta jeho smrtelně rychlá reakce.... Zůstala jsem stát jako opařená. Před chvílí soucitný kluk a teď opět pan neohrožený.

,,Kluci zatím napočítali deset." Hlásila poslušně Andy. Ren se otočil, podal mi revolver a doplnil zásobník toho svého. Poté vyběhl po bílé dlažbě ven.

,,Kam jdeme?"

,,Na střílnu." Rány kulek protínaly ticho. Jedna. Dvě. A další. Za chvíli se Ren pustil po dlouhém žebříku nahoru. Vedl na malou plošinu na mytí oken. Ještě na ní byly zavěšené kbelíky.

,,Miř do všeho co se pohne. Jejich slabina je břicho, oko a tlama." Otevíral zámky na obdélníkovém oknu. Bylo jich tak pět a výplň okna se skládala ze svou mříží a tlusté tabulky skla.

,,Ale já neumím...."

,,Je to jen revolver. Aspoň je vyplašíš." Uchechtl se.

,,Ha, moc vtipný!" Vypláznu na něho jazyk.