The Vamps - Who I am?

5.)Překvapení

21.12. 15:24

Nechci si mu stěžovat, že mě bolí nohy a že jdeme už hodinu, protože jsem si sama vybrala i když jsem věděla, že budu muset čelit nepříjemným otázkám delší dobu, než kdybych souhlasila s odvozem autem. Konečně poznávám ulici kterou procházíme. ,,Támhle je váš dům," říká učitel a ukazuje na protější stranu ulice. Dům okamžitě poznávám.

,,Děkuji," pokusím se o milý tón a se zamáváním přejdu ulici. Když jsem u brány, učitel už mi na zadek nekouká a odchází za roh. Otevírám bránu a blížím se ke vchodovým dveřím. Nevím, jestli je táta doma, ale zamčeno není. Beru za kliku a vcházím do předsíně. Dům je ponořen v tichu, ale to mi nebrání  v tom zout si boty a vejít do kuchyně. ,,Tati?" ozývám se. ,,Tati, jsi tady?" Pak si všímám povalené palmy v obýváku. Květináč se převrhl, palma se zlomila a hlína se vysypala na koberec, který už nezáří čistotou.

Snažím se vymyslet smysluplný důvod a sebrat odvahu jít dál. Nakonec se přemůžu a začnu stoupat po schodech. Z nějakého důvodu pod mou vahou schody zavrzali. Včera nevydali ani hlásku a tak se začínám strachovat, že to tu někdo nastražil. Jdu k tátově pracovně a přitom ho nepřestávám volat. Když vcházím do jeho pracovny, nacházím rozházené papíry po celé místnosti. Průvan mezi otevřenými dveřmi a oknem zvedne pár listů do vzduchu a pak je nechá zase snést. Jeden list papíru padne k mým nohám a já s křikem uskakuju před papírem prosáklým krví. Průvan zabouchne dveře a já jen křičím div mi neshoří plíce a běžím naproti nim. Nic mi ale nebrání v tom je otevřít, protože je zavřel jen vítr. Můj křik ustane až když narazím do zábradlí. Lapám po dechu a dívám se dolů ze schodů. Když jsem si jistá, že pravidelně dýchám, vyrážím ke dveřím svého pokoje. Tam je okno také otevřené, proto za sebou raději zavírám dveře. Na první pohled je vše jak má být až na chladný vzduch, který mě bodá v hrudi. Ale pak si všímám, že na stole chybí notebook. Nacházím ho položený na posteli. Otevírám ho a v něm leží dva papíry. Na jednom je úhledným pavoučím písmem napsán vzkaz: Smutné, když nevíš, za co budeš trpět. Pod tím je škrabopisem napsáno: Další stránka do 24.12. 01:03 v 1405 Park Blvd,San Diego, CA 92101,Spojené státy.  

Zděšeně vytahuji papír a zjišťuji, že je to strana deníku. Můj notebook píše jen EROR a tak ho odhazuji stranou.

Nevím co dělat a tak čtu stranu z deníku.

11.10.2014

Myslela jsem, že to skončilo, dokud mě včera na ulici nezastavil nějaký muž. Pokusil se mi píchnout do paže injekci. Jak jsem později zjistila, heroinovou injekci. Pokusil se mě zdrogovat a povedlo by se mu to, kdyby tam se mnou nebyl Brad. Zastavil ho, rozbil mu čelist a pak si ho odtáhl stranou, aby si s ním promluvil. Myslel si, že je neslyším, ale pletl se. Vyjednával s ním. Brad mu říkal, ať mě nechá na pokoji, že mu to potom zaplatí. Tuším že to, bylo označení pro kradený heroin, který měl Tristan. Později večer jsme se kvůli tomu s Bradlym pohádali. Oba teď litujeme svých slov, ale není cesty zpět. Neodčiním, že jsem mu řekla, že je zfetovaný hovado a on neodčiní, že mě označil naivní krávou. Kdyby mě tahle označil kdokoli jiný, vysměju se mu, ale Brad... Večer jsem odešla ven, vyčistit si hlavu, ale muž z injekcí se objevil znovu a tentokrát slavil úspěch. Myslím, že mi dal hodně silou dávku, protože od té chvíle, do momentu kdy jsem se probrala v nějakém skladišti si nic nepamatuju. Vím, že jsem se probudila v pervitinovém skladu a stál nade mnou nějaký chlap, který vypadal, jako vy vyskočil ze špatného amerického filmu. A když začal mluvit špatným umělým ruským přízvukem, připadala jsem si jako že mě hodili před skrytou kameru. Jenže nějaká část mě tvrdila, že tohle je realita. Ta mě ale nepřesvědčila, abych se nedala do smíchu, když mi začal vyhrožovat. Dokonce ani když vytáhl  zbraň, nedokázala jsem se přestat smát. Ale smích přešel v křik, když zazněl výstřel a na obličej mi vystříkla krev. Ten rádoby mafián se zhroutil vedle mě a přitom mi šeptem sliboval odplatu. Když jsem uviděla Brada s pistolí v ruce, už jsem se vážně modlila, aby to byla skrytá kamera. Jenže nebyla. A ten chlap na takové množství pervitinu nemohl být sám. Čeká nás americký film přenesený do reality.

A dál? Nedokážu se přestat třást. Ten co tady byl, patřil k tomu muži, co mě dřív unesl, aby dostal peníze za drogy, to mi došlo. Zahazuji papír a zvedám se. Začíná na mě doléhat váha všeho, co se stalo. Opírám se o dveře a pomalu se sesouvám k zemi. Teprve teď si uvědomuji, co mohla znamenat ta palma v obýváku, ty papíry v pracovně a nepřítomnost táty. Otřásám se vzlyky. Tohle není skutečné, snažím se sama sobě namluvit. Není to realita, je to jen sen. Jsem duševně narušená, proto to tak vnímám. Nějak se mi ale nedaří přesvědčit sebe samou. Sahám do kapsy a vytahuji mobil. Hledám v kontaktech jméno a pak kliknu na Brad Simpson.