Another Broken Heart || Larry ✔

~1~

První den ve škole je pro každého peklo. Hlavně, když je škola už v průběhu a vy se musíte začlenit mezi lidi, kteří už se mezi sebou znají a tvoří partičky. Pro mladého chlapce je to jiné, protože není společenský, takže se nechce s nikým přátelit. Také to pro něj není nové město, nový lidé, pouze jen nová střední škola. Vrací se po šesti letech zpět do svého rodného města, které opustil se svým otcem kvůli jeho nové přítelkyni, kterou před měsícem nechal a chlapec jí zůstal na krku. Ženě s dvěmi malými dvojčátky, se kterými nebyl chlapecpokrevně vůbec příbuzný. Jeho otec se ho sprostě zbavil a přenechal zodpovědnost na někom jiném.

Chlapec se vrací zpět do domu, kde vyrůstal a tam kde byl šťastný ještě před tím vším. První dny se zabydlovali, ale pak přišel den, kdy se měl navrátit do školy mezi lidi se kterými vyrůstal ještě na základní škole.

Ráno se připravil, nasnídal se a pak se pěšky vydal na cestu. Škola nebyla blízko, ale on se rád prošel po starém městě ve kterém vyrůstal a po kterém, když se procházel vypadalo skoro všechno stejně, až na cizí tváře, které se na něj dívaly s odporem, nebo před ním uhíbaly.

Dostal se ke škole s větším náskokem a nasadil malý úsměv, když vešel dovnitř. Pár lidí se na něj podívalo, ale nikdo se nestral. Možná dostal pár úsměvů, které slabě oplatil, ale pokračoval dál do ředitelny, kterou si pamatoval, když měli na základce prohlídku této střední školy. Stál před ní za pár minut a váhavě zaklepal. Byl uveden, zapsán, podepsal nějaký papír a pak byl poslán do nové třídy.

Nová učitelka se na něj usmála, když se srazili u vchodu do třídy. Chytila ho za rameno jako podporu a zavedla ho dovnitř, kde seděla jeho nová-stará třída s tvářemi, které znal, ale s některými, které viděl poprvé v životě.

"Tohle je váš nový spolužák. Doufám, že se k němu budete chovat dobře a přijmete ho mezi sebe." přivítala ho s úsměvem učitelka. "Sedni si kam chceš. Přeju ti štěstí, aby si zapadl." popřála mu soukromně a on zamířil k nejvzdálenějšímu místu úplně vzadu, kde se posadil se sklopenou hlavou, ignorujíc pohledy lidí kolem něj, kteří se o něm chtěli něco dozvědět.

Hodina uběhla rychle a chlapec měl štěstí, že mu učitelka dala ještě klid hned v prvním dnu. Byl rozhodnut se vydat do další třídy, když se před ním někdo zastavil a zaterasil mu cestu.

"Louisi?" známý, chraplavý hlas dolehl k jeho uším a on překvapeně zvedl své modré oči, aby se setkal s rozkošnou zelenou. Na tváři se mu roztáhl úsměv, když uviděl svého nejlepšího a jediného kamaráda z dětství. 

"Ahoj, Harry." pozdravil menší chlapec. Oba na sebe zírali několik minut, protože ani jeden nemohl uvěřit tomu, že se znovu vidí. Harry, protože ho jeho nejlepší kamarád opustil bez rozloučení, bez jediného slova, které by naznačovalo, že už se spolu nemají nikdy vidět a Louis, protože si myslel, že by ho Harry už nikdy neoslovil, že ho nenávidí. A proto byl ještě víc překvapený, když byl vtáhnut do medvědího objetí, které naposledy zažil před šesti lety a dalo by se říct, že o to si ho užíval ještě víc. Takové objetí totiž dostal jen od Jay, ale to nebyla jeho matka a prostě  to nebylo ono.

"Kde jsi sakra byl? Víš, jak hrozně se mi stýskalo?" usmál se Harry, když se odtáhl. Držel Louise za ramena, snad aby mu neutekl. Po tváři mu stekla jedna neposedná slza, kterou ignoroval, protože teď mohl být znovu šťastný, když měl Louise zpět u sebe. "Nerozloučil ses, nic a nechal si mě tu samotného."

"O-omlouvám se." zašeptal Louis a znovu Harryho tělo, které za tu dlouhou dobu co ho neviděl pořádně narostlo, obejmul. "Taky se mi stýskalo. Nebyl den kdybych na tebe nemyslel, ale já se nedokázal rozloučit. Vždyť víš, jak nenávidím loučení." Louis zabořil svojí tvář do Harryho mikiny a potichu plakal, zatím co ho druhý chlapec tiskl na sebe a nechal pár slz utéct ze svých očí.

"Měli-měli bychom jít na další hodinu." zamumlal Harry a to donutilo Louise se odtáhnout. Utřel si slzy z tváří, které ale stejně zůstaly růžové a bylo poznat, že plakal. 

"Změnil ses." usmál se Louis, když se vydali do třídy. Tentokrát na ně všichni zírali jako na duchy, když procházeli chodbou vedle sebe jako dva nejlepší kamarádi, což vlastně byli. Dva chlapci, kteří byli od sebe odtrženi, aby se spolu mohli znovu setkat. "Vypadáš jinak. Už nejsi ten roztomilý Hazza s kurdlinkami a nevinným vzhledem."

"Ne." usmál se Harry, když si prohlížel svá tetování na rukách a vzpomněl si, že kudrlinky nenosí už dva roky a místo toho si nechal narůst delší vlasy. "Za to ty jsi pořád stejný." Harryho úsměv s ďolíčky dostal Louise do kolen, jako vždy. Modrooký chlapec se prakticky vůbec nezměnil, neměl tetování ani děsivý vzhled. "Vlastně nejsi stejný." zastavil je Harry před třídou a pořádně si ho prohlédl od hlavy až k patě. "Jsi hrozně bledý a tvůj energetický úsměv je pryč."

"Tam, kde jsem žil jsem neměl moc důvodů k tomu se smát." zdůvodnil Louis a chtěl vejít do třídy, když ho Harry zastavil s vyděšeným výrazem.

"Lou, teče ti krev z nosu!" vypískl kudrnáč a okamžitě Louise táhnul na toalety. "Hrozně moc krve." dodal, když sledoval Louise, jak se snaží krvácení zastavit a pak Harry ztratil vědomí.