Human

Ahoj, jsem Michael Lewis, ale všichni mi říkají Mitch. Jsem normální 17-ti letý kluk až na to,že jsem gay. Přišel jsem na to v 15-ti letech a ostatním jsem byl jen pro smích. Když jsme se po základní škole přestěhovali do Anglie myslel jsem,že tam lidem pro smích nebudu,ale mýlil jsem se. Lidé jsou všude stejní. Je jedno,jestli jsou z Californie,Los Angeles,Miami nebo Paříže. Pořád se budou ostatním vysmívat a šikanovat je. Jediným únikem pro mě byla hudba,miluju hudbu. Hudba je pro mě jako moje celoživotní droga, pokaždé,když mám blbou náladu,tak mi budba vylepší den. Hraju na kytaru,klavír,bicí a trubku. Zpíval jsem i jako malý ve zboru. Lidi mi říkávali,že mám talent,ale já si moc nevěřil. Byl jsem obyčejný kluk, asi tak 175 cm vysoký, mám oříškovo hnědé oči a světlé hnědé vlasy,které si pečlivě češu nahoru. Když se o mě lidé dozvěděli,že jsem gay,naráželi na mě. Byl jsem na dně a chtěl jsem svůj život i ukončit. Nalepovali mi na záda cedulky s názvem ''Gay'',''Homouš'' a nebo třeba ''Pozor globální oteplování se řítí''. To jsem ještě zvládal a říkal si,že jsou to ubožáci. Nejhorší bylo,když ta šikana šla se mnou domů. Nikdy jsem od toho neměl klid. Nadávali mi na Facebooku,Asku a Twitteru. Přidávali mi k fotkám zlověstné komentáře, vždy mě napadali kvůli mé orientaci. Neměl jsem ani žádné přátele,prostě nikoho komu bych se mohl svěřit. Byl jsem na to všechno sám a nikdo nevěděl,jak mi je. Byl to takový děsný pocit,jako kdybych měl vybuchnout ze vnitř. Neměl jsem už ani sílu jim to nějak oplácet. Jednoho dne jsem si řekl DOST a řekl si,že na sobě budu pracovat,že se budu vylepšovat ve zpěvu a hraní na hudební nástroje.Chtěl jsem si najít taky přítele s kterým bych se o můj talent mohl podělit. Asi si říkáte, proč bych se o svůj talent nesvěřil rodině,ale moje rodiče jsou rozvedený a já žiju jenom s mamkou. Mám jí rád,ale neví o mě,že jsem gay. Bojím se její reakce. Bojím se toho,že by mě neměla ráda. Ztratil bych i jí a to bych nikdy v životě nechtěl. Před ní jsem se vždycky přetvařovat a dělal jako by se mi nic nedělo. Chodíval jsem někdy i do posilovny,abych měl břišní svaly. Myslím,že už je mám vyrýsované až dost. Byl pátek a já přišel domů ze školy a chystal se na jednu párty.Oblékl jsem si černé tílko,červené nasrávačky a černé Supry. Pro parádu jsem si vzal můj náhrdelník,který mi dala mamka k mým 15-tinám. Bylo už asi 7 hodin večer a já pospíchal na párty. Těšil jsem se na ní, i když jsem nebyl oblíbený. Když jsem dorazil na místo, nešel přehlédnout ten obrovitánský bazén a sauna. Všude bylo plno lidí a hlasitá hudba hrála ve velkých reprácich. Šel jsem k baru a dal si namíchat nějaký drink,který se jmenoval ''RYCHLÍK''.Seděl jsem u baru asi tak hodinu a půl. Zahlídl jsem nějakýho mladýho,kudrnatýho,mladýho mladíka. Pokukovali jsme na sebe,jako v těch romantických filmech. Ten mladík se asi po čtvrt hodině odvážil a šel za mnou. Přišel ke mě a představil se ''Ahoj,já jsem Christopher,ale radši mi říkej Chrisi, je to kratší''. V tu chvíli jsem se ihned představil i já a začali jsem si povídat. Byl vtipný a taky ho bavila hudba,hrál na kytaru a uměl i trošku na klavír. Měli jsme toho tolik společného. a já si v hlavě říkal ''To není možné,že jdu JÁ pan neoblíbený na párty a potkám někoho tak vyjímečného jako je Chris.''. Bylo mi s ním dobře,ale já už musel jít.Slíbil jsem mámě,že budu v rozumný čas doma,tak mě šel alespoň vyprovodit na TAXI. Oba jsme byli úplně na mol a mě se udělalo strašně špatně.Než přijel TAXÍK stihl jsem ze sebe dostat ten zázračný drink ''RYCHLÍK'',tak rychle,že by se to mohlo zapsat do Guinessovy knihy rekordů jako nejrychlejší blití na světě.Chris mi dal na sebe telefoní číslo a já odjel domů.