Vstala jsem v 6:19. Přesně minutu před zvoněním budíku. To nesnáším. Včera.. teda dneska jsem šla spát kolem páté, takže jsem toho už moc nenaspala, ale stačí mi to. Pomalu jsem se postavila na nohy a došla se podívat na rozvrh. Po včerejší zkušenosti jsem chtěla mít jistotu. Ještě že jsem to udělala, protože tam bylo napsané: 7:00 Doktor-zasedačka.
Je 6:30. To abych pomalu šla. Když jsem otevírala ledničku, abych si vzala něco na cestu, uslyšela jsem cvaknutí dveří. Jo to bude Jess. ,,Ahoj, Jess. Jak ses vyspala?" řekla jsem a vykoukla přitom z kuchyňky. Nikde nikdo. Viděla jsem jenom jak jsou Jessiny dveře pootevřené a nenapadlo mě nic lepšího než ji hnusně vzbudit. Vzala jsem ze dřezu lžičku a kovovou misku. Po špičkách jsem se plížila k jejímu pokoji, a když jsem už byla jen pár kroků od dveří, začala jsem hlasitě třískat lžičkou o misku a zařvala jsem: ,, Nádhrné ráno sluníčko!". Otevřela jsem dveře a viděla jenom pečlivě ustlanou postel.
Bylo to dost divné. Jediné pozitivní na tom je, že přece jenom nejsem blázen ( i když to co jsem teď udělala moc normální není :D). Zavřela jsem ještě okno co měla pootevřené a vyběhla jsem na chodbu směrem k laboratorní části.
...
Procházela jsem bílými, širokými chodbami, které byly strašidelně osamocené. Byly osvíceny bílými ledkami, ale i přes to mi přišly temné.
Bylo to strašidelné a vzrušující zároveň. Nikdy jsem v téhle části pevnosti nebyla. Procházela jsem okolo laboratoří, ve kterých se testovali různé účinky látek. Teda aspoň myslím. Moc nám toho o této části neřekli, a proto je ještě větší dobrodružství tady teď být a vidět to na vlastní oči. Instinktivně jsem se držela u stěny a snažila jsem se koukat spíše do země než kamkoli jinam. Zarazily mě hlasy, které byly někde přede mnou, ale Já nedokázala odhadnout odkud přesně vycházejí. Byl to hlas mladého kluka a ženy. Bavili se tichým šeptem. Zahnula jsem za roh, což mi umožnilo vidět zdroj toho šumu. Stála tam ta zrzavá doktotka ze včerejška a nějaký vysoký hnědo vlasý kluk.
,,To nemůžete. . nejsou připraveni.. něco se stane. Vím to." zaslechla jsem a udělala krok vzad. Prve jsem myslela, že se schovám za roh a budu poslouchat, ale na neštěstí si mě zrzka všimla a pokynula mi ať jdu k nim.
,, Ahoj, Emmo, " řekla, podala mi ruku a pokračovala. : ,, Emmo, tohle je William. Willieme, Emma. " Natáhla jsem k němu ruku, ale on se na ni jen zamračil a odešel. Byl vysoký tipuju tak 190cm. Měl krásně vypracované ruce. Určitě je starší než Já. Asi ne o moc ale je.
,,Emmo, zavedu tě do zasedačky. Pojď za mnou."
Pronásledovala jsem doktorku skrz velké bílé dveře. Čekala jsem obyčejný bílý nábytek, ale za dveřmi stál obrovský průhledný, oválný stůl a po jeho obvodu byly moderní černobílé, křesílka. Na konci stolu byly dvě modré složky a hned vedle nich dvě tužky. Dorotka si sedla přímo do čela stolu a pokynula mi ať se posadím před jednu z těch složek. Udělala jsem to, ale nechápala jsem proč je tam ještě 2. složka. Komu ještě to nabídli?
Pomyslela jsem si, když v tom najednou se otevřely dveře a vešla Jess.
Úplně mi to vyrazilo dech. Nebyla jsem schopna ze sebe vydat hlásku. Byla jsem naštvaná, že mi o tom nic neřekla, ale došlo mi, že ani Já jsem nebyla úplně upřímná.
,,Vy dvě se znáte předpokládám dobře, takže netřeba představovat." řekla dotorka. Hodila jsem na Jessicu pohled o-co-tu-sakra-jde a ona jen pokrčila rameny.
Znovu se otevřely dveře a vešel ten kluk z chodby s nějakým pánem v bílém plášti. Beze slova se posadili na opačnou stranu stolu.
,,Konečně jsme všichni. Takže začneme. Jako první podepište smlouvu. Je ve složkách. "
Odendala jsem černou gumu, která obepínala složku a vyndala jsem známý bílý papír. Vyhledala jsem tečkovanou čáru a krasopisně jsem se na ni podepsala. Když jsem to udělala doktorka vstala a zeptala se: ,,Něco k pití? '' s Jessicou jsme si vyměnily pohledy a jednohlasně jsme odpověděly: ,,Vodu." Hodila na nás takový zvláštní pohled, ale i tak nám donesla dvě sklenice.
,, Pohodlně se usaďte toto nebude otázka 10 minut."oznámila a rozdala všem (I Williemivi a Pánovi s pláštěm) papíry s nějakými neidentifikovatelnými náčrty čehosi. Tázavě jsem se na ni podívala, ale ta mě s přehledem ignorovala. Sedla si do křesla a nasadila vážný výraz.
,, Začnu tím, že jsem na vás od začátku hrála trochu divadlo. Nejsem Doktorka Mülerová. Vlastně nejsem ani Doktorka. Jmenuji se Jane Vattová. Má rodina založila tuto ,,pevnost", jestli se tomu tak dá říkat. Babička Mé praprababičky, Lara Vattová, odstartovala první experiment s lidskou DNA, který nazvali Projektem A12. "
Hodily jsme na ni s Jess nechápavé pohledy.
,,Jednalo se o zásah do nenarozeného plodu dítěte, aby se odstranil defekt, který se u nových generací detí začal rozšiřovat." Vysvětlila, trochu se zamračila a pokračovala.: ,, Do projektu se přihlásilo víc než 20 lidí. Nejdříve si vědci mysleli, že byl projekt úspěšný. Narodili se na pohled zdravé děti, takže nebyl důvod je dlouho zadržovat ve výzkumném centru. V tom ale udělali velkou chybu. Asi den po propuštění Objekt1 dostal zástavu srdce a zemřel. Den na to zemřel i Objekt 2 a 3. Další dny se počet úmrtí pouze zvětšovat. Mohlo nás napadnout, že zásah do DNA bude životu nebezpečný, ale snaha o nalezení vakciny nás bohužel záslepila. Po týdnech pátrání po důvodu jejich úmrtí, došli vědci k závěruu , že to bylo způsobeno chybným výpočtem. Prostě a jednoduše té látky do plodu vpumpovyli příliš mnoho. Možná se ptáte proč se nepokusil ty děti nějakým způsobem zachránit. Věřte, že se snažili co mohli, ale zemřely všechny.....
....Všechny až na pět. Nedokážeme si to vysvětlit. Začalo to Objektem12. Byli připraveni na to, že přijde nezastavitelný kolabs srdce. Ten ale vůbec nepřišel. Naneštěstí přišlo něco horšího. Objekt12 začal ihned po narození defibrilovat a vykašlával černou krev. Asi 3 minuty po jeho porodu zemřel. Začali ho připravovat k odvozu na pitevnu, když v tom najednou se znovu objevil srdeční tep. Mysleli si, že to byl zázrak, protože všichny ostatní děti ,jak už jsem řekla, zemřely. Zemřely i dvě děti po Objektu12. Ale pak přišel na svět Objekt15, 18, 20 a 24 a opakoval se příběh dvanáctky. Všech 5 dětí prošlo klinickou smrtí, a proto jsme jim začali říkat Znovuzrození." při tomto slově se smutně pousmála. ,,Do teď se snažíme přijít na to v čem přesně byly tyto děti jiné. Jediné co víme je, že látka, kterou do nich aplikovali, působila úplně jinak, než zamýšleli. Obalila jejich orgány a kompletně přetvořila stavbu DNA. Způsobilo to nulovou dědičnost po rodičích. Z testů byste nepoznali jestli je to jejich Dítě nebo ne. "
Těžce oddechla. Pohlédla na papíry předsebou. Vyhledala moje oči a naznačila mi ať se podívám na papíry. Byly tam záznamy časů, roků a jmen. Těch papírů bylo asi 20. Na každém z nich byly úplně jiná jména a roky narození. Čím dýl jsem pokračovala v listování , tím dál do minulosti jsem se dostala. Na úplně posledním, spodním papíru jsem objevila jména ,,zázračných dětí".
Nejdříve jsem četla jména zemřelých, ale pak přišel Objekt12.
Objekt12:
Jméno: Luke
Rok narození: 1960
Rok úmrtí: 1976
Bydliště: pokoj 70p - ústředna nejvyšší ochrany
Matka: ?
Otec: zesnulý
Zátěžový test: 30W
Potomci: Annie
Počkat cože?! Zemřel v 16 a měl Dítě?
Paní Vattová se na mne podívala.
,,Bylo mu 16. Nespletla ses, " řekla.
Bylo to jakoby mi četla myšlenky.
,,Ale jakto, že měl dítě, když zemřel v 16?" Zeptala jsem se.
,, Víš, možná sis myslela, že byl projekt A12 ukončen. V tom ses ale spletla. Nemohli děti nechat bez stálého dozoru lékařů. Stále nevěděli důsledky té látky na organismus. Byly jim odebírání vzorky moči, krve a u chlapců i vzorky spermatu.
Hmm. Přijde mi to padlé na hlavu. Proc jsem tu měla přijít a proč mám tohle vědět?..
Podívala jsem se na Jess měla oči dokořán a upřeně zírala na papír před sebou. Měla v očích zvláštní lesk. Byla vystrašená to už na ní poznám.. Na co se to dívá???
Vzhlédla od papírů a zadívala se mi hluboko do očí. Takhle jsem ji ještě nikdy neviděla. Udiveně jsem na ni zírala.
,,Je tu tvoje jméno..." pronesla skoro šeptem.
Vytrhla jsem jí papír z ruky. Opravdu. Bylo tam VŠECHNO o mém dosavadním životě... I když ve zkratce. Je to zvláštní vidět celý život sepsaný v 8 řádcích.
,, Co to znamená? " Zeptala jsem se Paní Vattové.
,,Čekala jsem, že si toho všimneš první ty, Emmo. " řekla, jakoby se chtěla vyhnout odpovědi.
,,Odpovězte mi!" zakřičela jsem.
V místnosti zavládlo naprosté ticho. Všechny pohledy se soustředili na mě.
Pomalu jsem se otočila po místnosti a prosebně jsem se Podívala na Paní Vattovou.
,, Tak jí to řekni. Vždyť kvůli tomu jsi uspořádala celé tohle divadlo." řekl William, který až do teď tiše seděl v křesle. Nešlo mu vidět přes jeho vlasy do tváře, ale zněl dost podrážděně.
,,Víš, Emmo, stvořili jsme dvě linie Znovuzrozených a konkrétně ty jsi potomek Luka a Jessemin. Objektu12 a 24. Jsi jejich praprapra vnouče. " Řekla a pousmála se jakoby mi to, že jsem celý život nevěděla kdo doopravdy jsem, mělo udělat radost.
,, A-a co to znamená pro mě?" vykoktala ze sebe Jess.
,,Stvořili jsme dvě linie, Jessico. Jedna je tvořena 100% Znovuzrozenými a druhá je tvořena jedním Znovuzrozeným a jedním člověkem. A sem patříš ty."
Jessica se na mě nejistě podívala.
,,Ale proč jste nám to řekli až teď?" vypadlo z ní po dlouhé odmlce.
,,Čekali jsme na to, až budete připraveni převzít odpovědnost. Mohli byste být nebezpeční pro sebe i pro ostatní. " odpověděla jí zrzka.
Nebezpeční...!? Prosím? A čím asi .. já nezabiju ani mouchu...
,,Kolem 14. roku se Znovuzrození začnou měnit. Není to fyzická změna, jako u lidí v pubertě. Spíše psychická. Odehrává se v těle. Ráda bych vám ten proces popsala lépe, ale nemáme jak zjistit co se v těle děje. Tato změna způsobí, že jsou Znovuzrození schopni využívat vrozených schopností, které člověk nemá.
Jste, zatím, nevysvětlitelný zázrak.
Dokážete víc než si myslíte.."
Doufám,že vám tahle kapitola za to čekání Stála. Dalo to práci sepsat všechny myšlenky. Už to začíná být zajímavé..že?
Budu nadšená za jakýkoliv ohlas. Je to zatím moje nejdelší kapitola. Celých 1695 slov. Takže pište rady a názory do komentářů. Mam vás ráda. ❤
