Došla jsem na pokoj mnohem dříve než Jessica. Po zjištění, že jsem Znovuzrozená a taky, že mám schopnosti o kterých se mi nezdálo, toho je na mě trochu moc. Jessicu si tam ještě nechali, asi aby ji něco dovysvětlili. Zítra Máme další schůzku. Tam by nám měli všechno ukázat a prozradit podrobnosti o schopnostech (teda aspoň myslím ) .
Je půl sedmé večer. To znamená že jsem na jedné židli vydržela sedět přes 10 hodin. Neuvěřitelné. Zrovna já. Já, která nevydržím sedět ani 45 minut za lavicí. Otevřela jsem mini-ledničku a vyndala ten největší jogurt, jaký tam byl. Měla jsem hlad jako nikdy. Za patnáct minut jsem už ležela vyvalená na gauči před televizí a koukala jsem na telenovelu s názvem Nezkrotní.
Po půl hodině koukání na tu největší kravinu, kterou jsem kdy viděla, se ozvalo pípnutí, které oznamuje odemknutí dveří a uviděla jsem Jess. Vypadala strašně křehce. Myslím, že kdybych do ní foukla, tak by se sesypala jako domeček z karet. ,,Jess.. ehmm. . jsi v pořádku? " zeptala jsem se opatrně. Odvrátila oči z podlahy, namířila je na mě a v sekundě se rozbrečela. Hned jsem byla u ní. Schoulela se mi v náručí jako malé bezbranné koťátko.
Za pár vteřin už jsem měla triko úplně mokré. Slzy se jí linuly po celé tváři. ,,Zlato, neboj. Všechno bude v pořádku." uklidňovala jsem ji. ,,Je toho na mě asi moc, Em. " řekla ubrečeně. ,, Nezvládnu to,". ,,Jsme v tom spolu.... zvládnem to." Myslím, že těmito slovy jsem uklidňovala nejen Jessicu, ale hlavně sebe. Jesica je jedna z nejsilnějších holek co znám. Viděla jsem ji brečet tak 3x v životě. Poprvé když jsme byly děti a Já jí rozbila oblíbenou panenku. Podruhé když jí umřel pes, se kterým vyrůstala a dnes. Museli jí něco říct. Nebo jí nějak ublížit.... ,, Co se tam dělo, když jsem odešla? " zeptala jsem se a navedla ji směrem k pohovce, na kterou jme se posadily. ,,Nic.... řekli mi spoustu věcí, které jsem nechápala. Proč nám to neřekli dřív.... jsme vlastně jen chyba výzkumu. Nikdy jsme neměli vzniknout....Dobry pocit co? Vědět, že jsi nepodarek výzkumného týmu, pro který znamenáš asi tak ... nic." vztekle vstala z pohovky. Takhle rychlou změnu emocí jsem nečekala. Jessica mě propálila ohnivým pohledem. ,,Kéž bych nemusela být součástí tohodle debilního systému. Kéž bych nebyla zavřená v téhle odporné, bílé krychli se všemi těmi odpornými lidmi!" žařvala a práskla za sebou dveřmi svého pokoje. Zabralo mi víc než jen pár minut přemýšlení o tom co se tu teď stalo. Vstala jsem z gauče a přešla k jejím dveřím. Dala jsem ruku v pěst, abych zaklepala, ale to co jsem slyšela mě ochromilo. ,,Je to tu k zbláznění seru na to. Seru na ni. Ať se o sebe jednou postará sakra sama!" řekla Jessica z poza dveří. Po tom co jsem slyšela mě ani nenapadlo ji jít uklidňovat. Otočila jsem se napatě a odkráčela do svého pokoje.
...
Už přes hodinu jsem zašitá ve svém dokonalém a vždy uklizeném pokoji.Ležela jsem tam na posteli a koukala do stropu. Nechtěla jsem ani o ničem přemýšlet, ale hlavou se mi honily nejrůznější vzpomínky na letošní rok.
Začal poklidně. Postoupila jsem do nejlepší třídy, kde jsem se seznámila s mojí partou. Byly a jsou tam na nás dost tvrdí, zvlášť při sportovní přípravě a trénincích. Máme (podle učitelů) vysoké vzdělání. Organickou chemii a mikrobiologii ovládám už po roce s naprostou lehkostí.
Po prvním pololetí jsem se vyhoupla k nejlepším i ve sportu. Byl to skvělý rok. I když náročný, ale super. Jsem už od mala perfekcionista, ale teď se mi Můj dokonalý život začíná řítit do propasti, kterou nemám pod kontrolou.
Není to moje chyba ... Pomyslela jsem si Proč je naštvaná na mě?!
Vstala jsem z postele, ale podlomila se mi kolena a Já se zřítila k zemi. Po té byla už jen tma......
Omlouvám se za tak krátkou kapitolu, ale myslím, že jsem vás trochu napnula nebo ne? Pište názory. Doufám, že vás Chyba aspoň trochu baví :)
