Obklopovala mě tma. Nic jen tma a ticho. Jakoby od nikud se najednou vynořilo pípání a na mé víčka dopadlo světlo. Snažila jsem se je otevřít, ale jakýkoliv pohyb mi způsoboval neskutečnou bolest. Jako by mnou procházely malé jehly, vždy když se jen pokusím o pohyb.
Otočila jsem hlavou vlevo, abych našla zdroj pípání, ale bolest kterou jsem pocítila byla nejhorší jakou jsem zatím zažila. ,, áaau," sýpala jsem. Dýchalo se mi těžce, takže volání o pomoc nepřišlo v úvahu. Musím přijít na to kde jsem! Pomyslela jsem si, když v tom najednou přišla další rána. Mé tělo se naplo a těžce dopadlo zpět. Bezbranně jsem ležela. Už jsem odevzdaně čekala na další bolest a psychicky jsem se snažila uklidnit. Proč se mi tohle děje? Co jsem udělala... Opakovalo se mi v hlavě stále dokola. Vzepjala jsem se vší silou koženým obroučkám, které mě držely na posteli, ale bolest která mnou prošla byla ohromující. Bezvládně jsem sebou cukala pod návalem bolesti a pak už jsem viděla jen díru. .. do které, už zase, bezvládně padám.
...
,,Píp...píp," ozývalo se mi vedle ucha. Bojím se otevřít oči, bojím se, že ucítím zase tu nesnesitelnou bolest. Pomalu rozevírám obě víčka. Ležím na velké, bílé posteli. V pravé ruce mám infuzi a vedle hlavy kapačku. Jsem v nemocnici? Pomyslela jsem si.
Byl to úhledný, moderní pokoj. Všude bylo čisto a bílo. Byl menší a ležela jsem tam na jediné posteli v pokoji úplně sama. Vlevo od postele stály skleněné matné dveře a naproti nim bylo obrovské prosklené okno s výhledem na les.... teda spíš jen na koruny stromů. Musela jsem být hodně vysoko. Skrz okno jsem viděla až na vrcholky hor, které od jakživa stály severně od pevnosti. Vždy jsem si představovala jaké by bylo tam žít a dělat si co jen chci......
,,Dobré ráno, slečno Emmo." vyrušil mě něčí hlas z přemýšlení. Leknutím jsem se otočila. Stál přede mnou malý, šedivý, usměvavý chlapík v bílém plášti. ,,Snad jsi na mně ještě vzpomínáte. Jmenuji se doktor Kall. Byl jsem u podepisování smlouvy." dořekl a usmál se. ,, Pamatuju si vás, ale ... kde to jsem? Co se stalo? " vychrlila jsem na něj otázky, které mi v tu chvíli probleskly hlavou.
,, Jste v nemocnici. Ztratila jste vědomí. Nebojte, vše se dozvíte, ale nejsem si jist, že byste to měla slyšet z mých úst. " zvážněl a něco si napsal do papírů, které byly pověstné na mé posteli.
,,No nic. Nejsem tady abych s vami klábosil, slečno. Musím vás prohlédnout." řekl a usmál se tak hřejivě, až jsem na malou chvíli zapomněla, že ležím v nemocnici s infuzí v ruce.
,,Dívejte se na tužku." řekl, ubmístil ji před svůj krk a malou baterečkou mi začal svítit do očí. ,, Vše vypadá v pořádku. Teď byste měla něco sníst. Za nedlouho přijde vysvětlení, nebojte." uklidňoval mě. Ještě se na mě usmál a ladně prošel otevrenymi dveřmi ven z pokoje.
Musím říct, že na mě udělal dojem. Někoho takhle elegantního a příjemného jsem ještě neviděla.
...
O týden později....
Ležím tady už asi týden. Ani nevím kolik je hodin, protože tento pokoj, i když luxusně vybavený, postrádá hodiny. Takže se orientuju v čase pouze pomocí televize a mladé paní, která mi nosí jídlo a prášky. No řekněme si po pravdě, to neni nic moc.
Doktora Kalla jsem po první prohlídce už neviděla a ani se mi nepodařilo zjistit proč. Všichni jsou tady tak tajemní. Nic mi nechtějí říct.
Je neco po páté hodině, protože dávají dokumenty o přírodě. Je to nejzávažnější část mého dne, ale dnes jsem tak unavená z ,,nic nedělání", že se mi začínají zavírat víčka.
Najednou jsem ale slyším klepání, které mě vytrhne z polospánku a do pokoje vejde někdo koho jsem chtěla vidět ze všech nejméně. ,,Ahoj Emmo."
Moc se omlouvám za dlouhe čekání, ale nějak mi to nešlo... No doufám, že se vám kapitola líbila. ❤️
