Test Schopností

Kapitola IV.

,,To tě nechává klidnou? Chápeš, že tohle se jen tak nestane?" křičel Charles a pohled přesunul z okna na mě. Pokrčila jsem rameny a bratr se otočil zpět k výhledu. ,,Ale něco to znamená..." prohlásila jsem v tichu. ,,Cože?" ,,Něco to znamená. Rada to jen tak nenechá. Budu muset projít horšími testy. Kdo ví co se mnou chtějí udělat." přemýšlela jsem.
,,Ale doktor Cosstan..." kýval hlavou Charles. ,,má povinnost to radě říct. Oznamuje všechny výsledky radě." přerušila jsem bratra.

,,Caro přišel ti další dopis od Harryho! Ale tentokrát jen tobě." volala z haly sestra. Věnovala jsem jí nechápavý pohled a převzala obálku.

Milá Caro,

opět ti něco musím sdělit... Na nějakou dobu budeš přebývat v takové budově. Dalo by se říct nemocnici. Budeš hlídána a každý den kontrolována. Hlavně se neboj, bude tam tvůj bratranec Benjamin. Zítra ráno se ke mne dostav, nic nepotřebuješ.

Doktor Cosstan.

Nahlas jsem četla dopis. Opět jsem ho zmuchlala a dala si ruce v bok. ,,Na nějakou dobu, každý den kontrolována, hlídána. Dělají si ze mě srandu?" prskala jsem kolem sebe a mračila se. ,,Bude tam Ben." utěšovala mě Elis. Propalovala jsem ji pohledem. ,,Dobrou..." zamumlala jsem a šla spát. Ještě při spánku jsem nad vším přemýšlela a zdály se mi o tom sny. Jak skončím jako moje matka...

Ráno jsem se rozloučila a společně s Elis vyrazila k Harrymu. ,,Já tam nechci." fňukala jsem s hněvem v očích. ,,Brzy budeš doma, neboj. Hlavně ti budeme psát dopisy." uklidňovala mě sestra. ,,No, už vidím, jak budu doma brzičko... Co takhle zítra?" zuřila jsem. Zbytek cesty jsme nepromluvily, dokud jsme nedorazily k domu, kde pracoval doktor Cosstan. U hlavního vchodu jsem se rozloučila s Elis a pořádně ji objala. ,,Ahoj." vydechla jsem a zavřela dveře. Hluboce jsem se nadechla a  vyrazila. ,,Už jsi tady, hurá!" vyhrkl doktor při mém příchodu. Protočila jsem panenkami a sedla si na ošuntělou pohovku. ,,Budu tam dlouho?" zakuňkala jsem uprostřed ticha. ,,Nevím" doktor pohodil rameny a dál se věnoval práci. Zavřela jsem oči a doufala. Doufala jsem, že tam budu týden a pojedu domů. Zdravá, nevyužita pokusy... 

,,Můžem jet?" zeptal se doktor, když dokončil svou práci a vypl přístroje. Zakývala jsem nesouhlasně hlavou. ,,Musíme. Tak pojď." Harry po mně vztáhl pomocnou ruku a já se chytla. Pohladil mě po zádech na uklidnění a otevřel dveře. Nasedli jsme do modrého auta a jeli do "nemocnice".

,,Caro vstávej, jsme tu!" řidič se mnou třásl a já opatrně otevřela oči. ,,Aau" mnula jsem si přeleželý krk a různě se protahovala. Vystoupila jsem a rozhlížela se všude kolem. Ta budova nevypadala až tak hrozně, jako jsem předvídala. Okolo planiny, a za nimi hluboké lesy. Harry už měl namířeno do baráku, takže jsem ho rychle doběhla a stále se rozhlížela. 

,,Dobrý den, pane Cosstane." nějaká paní s deskami v ruce se na nás zubila, až to bylo nepříjemné. ,,Dobrý, paní Howenová. Tohle je Cara Blacková." doktor mě představil a já neznámé ženě podala ruku. ,,Ahoj, Caro. Jsem Helen Howenová." žena mi ruku pořádně ztiskla a stále se zubila. Kývla jsem hlavou a ruku si zandala do kapsy. ,,Tak pojď za mnou." Helen se otočila a šla po přeplněné chodbě. S hlavou plnou otázek jsem ji následovala. Stěny byly vymalované hodně tmavě červenou a dolní třetina zdi byla vykachličkována. Podél zdí levné lavičky a pár květin.  Všechny zdi byly posázené dveřmi, od sebe vzdálené tak pět metrů. Celá budova byla propojená dokola, a uvnitř byl malý dvorek. Na něm byla zelenavá tráva, mnoho keříků a lavičky. V jednom rohu byl malý rybníček se zlatými rybkami a lotosovými květy na jeho hladině. ,,Vidím, že se ti to tu líbí." prohlásila Helen bez jediného pohledu na mě. ,,Ano, správně. Umím číst myšlenky." tentokrát se na mě otočila a zazubila se tím svým nepříjemným způsobem.

,,Tady je tvůj pokoj. Ve skříni je uniforma, tak si ji obleč a od půl šesté do sedmi probíhá večeře."  Helen poukázala na bílé dveře a odešla. Ani jsem se nestihla zeptat, kde je jídelna, a už byla pryč. S těžkým výdechem jsem se položila do postele, která pode mnou lehce křupla. Po odpočinku jsem se převlékla do tmavě modrých riflí a bílého tílka. Ještě jsem na sebe hodila mikinu, stejně barevnou jako kalhoty.

Někdo ťukal na dveře. Přestala jsem pozorovat temný les za mým oknem a otevřela dveře. ,,Ahoj Caro." pozdravil mě muž na chodbě. ,,Bene?!" vykulila jsem oči, protože jsem ho nemohla poznat. Zaculil se a objal mě. ,,Jdeš na večeři?" otázal se mě bratranec. ,,Jo, klíďo." usmála jsem se a zavřela za sebou dveře. 

Najedli jsme se špaget a rovnou vyrazili do pokojů. ,,Díky, že jsi mi jídelnu ukázal, sama bych tam netrefila. A jaktože jsi věděl, kde mám pokoj?" zapřemýšlela jsem. ,,Vycítil jsem to" mrknul a odešel. 

Únavou jsem padla do postele a usla.