Test Schopností

Kapitola XI.

,,Dobré ráno, Caro." ozval se veselý mužský hlas. Patřil doktoru Cosstanovi, který se kdovíjak a proč dostal do mého pokoje. ,,Co se stalo?!" vyskočila jsem rychle z postele. ,,Nic, dnes je významný den." usmál se doktor. ,,Jaký?" divila jsem se. ,,Caro. Tvoje narozeniny." řekl Cosstan, naopak vážně. Pozvedla jsem obočí a dělala jsem jako kdybych si všimla. ,,Nojo ten pobyt v "tomhletom bůhvíčem" přes půl roku zabíjí mozkový buňky. Já nemůžu za to, že taková věc je tady nedůležitá a nikdo ji zde neřeší." řekla jsem ironicky. ,,Ne všichni to neřeší." zamračil se doktor a mezi dveřmi dodal ,,Převlékni se, pak zajdi do mé kanceláře musíme něco vyřešit."

Udělala jsem, co mi řekl a před dveřmi do kanceláře jsem chvilku počkala a potom zaťukala. Nikdo nic. Zabrala jsem za kliku, jenže dveře byly zamknuté. Myslela jsem že tam bude už čekat.

Po pěti minutách jsem to vzdala a šla jsem do jídelny. Bylo brzy ráno, nevím co dělal doktor tak brzo na nohou. V jídelně byly sušenky a ruzné barevné limonády, taky tam byly sirky a prskavky. Netuším kde se to tu vzalo, zvlášť když tohle je uzavřená soustava několika budov, konkrétně tří. Sedla jsem si na židli a čekala co se bude dít dál.

Po asi čtvrt hodině přiběhl doktor, Benjamin, jeho stálá přítelkyně a pár lidí které jsem neznala. Zřejmě to byli blízcí kamarádi někoho z nich

Sušenky se rychle snědly, limonády vypily a prskavky se všechny spálily. Ve chvíli kdy se vše uklízelo vrthla skupina lidí z rady. Začaly chytat všechny co zde byli, i doktora, i mě a Benjamina. Posadili nás do dodávky a píchli nám uspávací látku.

Probudili jsme se skoro nastejno, ale už jsme nebyli v dodávce, ale v šedé kamenné místnosti s možná určitě nebezpečnými přístroji. Měla jsem stále mžiky před očima, a nic jsem si nedokázala vybavit.

Po hodině jsem se vzbudila znovu, byla jsem ve stejné místnosti, ale sama.