YouTube + Já

Kapitola 10.

Na začátek bych chtěla jen moc poděkovat za 1K přečtení :) Na konci je důležité info tak si ho prosím přečtětě :)

„Nevadí :D Mám i čaj," rozsvítí se text na mém mobilu. Sice má tato zpráva už denní zpoždění, ale přesto mě velice potěšila.

Lucie: V tom případě... Kdy mám přijet?
Kovy: Tenhle víkend?
Kovy: Teda jestli máš čas...
Kovy: Nebo jiný víkend
Kovy: Zkrátka hned až budeš mít čas :)
Lucie: Nespamuj!
Kovy: Promiň
Lucie: Zeptám se mamky, ale jinak myslím, že tenhle víkend nic nemám :)

„Mamí!" zakřičím na celý dům a podle mamčiny odpovědi: „Co?" poznám, kterým směrem se mám vydat ji hledat.
„Co?" zopakuje, když dojdu do kuchyně.
„Mohla bych jet v sobotu za kamarádem?" zeptám se.
„Kamarádem?" zopakuje podezíravě.
„Ano, JEN kamarádem," utvrdím ji a čekám netrpělivě na odpověď.
„Jasně, proč ne? V kolik dorazíš domů?" odpoví nakonec klidně. Proč ne? Protože je z Pardubic, ale to je detail.
„Domů? Podle vlaků," řekla jsem a okamžitě se praštila do čela. Co jsem to k sakru řekla!
„Co?! Vlak! Odkud je? Kdo to je?" vyděsí se.
„Poznali jsme se na 4Fans. Je YouTuber. Jmenuje se Kovy. Strašně jsme si sedli. Podívali jsme si celé dny. No a bydlí v Pardubicích," oznámím všechny detaily s očekáváním okamžitého zamítnutí výletu.
„Jmenuje se Kovy? Není to nějaký úchyl?" zamračí se. Bez jakékoli odpovědi odběhnu do pokoje pro notebook se zrovna rozkoukaným videem od Kovyho a donesu ho do kuchyně. Položím laptop na stůl a počkám až se mamka otočí od dřezu a odloží utěrku.
„Říká si Kovy, z nějakého důvodu nechce své pravé jméno říct," vysvětlím a chci video pustit. Mamka mě však zastaví slovy: „Říkalas, že ses s ním bavila, neřekl ti své jméno?"
„Nechtěla jsem," kývnu rameny a konečně pustím video.

„Ahoj všichni, tady Kovy..." ozvalo se z počítače a já už jen do konce videa pozorovala mamčin obličej kvůli reakci.

„No," nadechla se a já znervozněla, „tak ale platíš si to sama," řekla s úsměvem. Měla jsem strašnou radost, proto jsem mamku objala. Zároveň mě zadrnuly obavy... Co když se sama ztratím? Co když mě tam Kovy pozval, aby mi něco udělal? Ne! Takový není. Nebo ano? Co když mě miluje? Ne to taky ne, proč by mi jinak zařizoval rande s Honzou? Ne. Musím tyhle myšlenky zahnat. Jsme jen přátelé. Dobří přátelé. Rozumíme si. Už se na něj těším. Třeba potkám v Pardubicích Honzu. Možná by mě rád viděl... Ach Honza...
Jenže už je čtvrtek. Měla bych rychle najít vlaky.

Lucie: Budu muset kvůli tobě vstávat v sedm, ale čekej mě v 11 na nádraží...
Kovy: Ano madam *salutuji*
Lucie: Pohof vojíne Kovy :D
Kovy: Jsem úplně šťastný, že přijedeš :)
Lucie: Taky se na tebe těším :)
Kovy: Jo a rozhodl jsem se, že tě naučím pít kafe :P
Lucie: Proč?!
Kovy: Abychom spolu mohli chodit na kafe :D
Lucie: Tak to beru :D
Lucie: Už je ale 22 a já v 5 vstávám tak už jdu spát dobrou :*
Kovy: Co ta pusa?
Lucie: Na dobrou noc ne :D
Kovy: Tak jo dobrou :* :*

S Kovym se mi píše jinak než s Honzou. Kolem Honzy jsem víc nervózní. Cítím mezi námi určitou hranici, která na nás křičí: „Bacha! Neztrapni se!" Už se těším až konečně za měsíc skončí škola a budu moct dělat co chci. Kdo ví třeba mě k sobě pozve Kovy znovu. Třeba u něm budu moct zůstat déle než jedno odpoledne. Třeba se nějak vyvine to „něco" s Honzou. Zatím nesmím předbíhat. V sobotu se může stát spoustu věcí...
Pokud teď ale neusnu tak budu zítra ve škole mít velké pytle pod očima, což nechci, proto zavírám oči a snažím se usnout, ale má fantazie vytvářející už osmou verzi, jak bude vypadat víkend, mi stále nechce dovolit plně usnout.

Honza: Ahoj :)   Proč mi píše uprostřed vyučování? Chybím mu? Bude chtít ať přijedu? Ví, že přijedu?
Lucie: Ahoj :)
Lucie: Copak se děje?
Honza: Nic, jenom jsem„zaspal" tak mě napadlo ti napsat :) školu už stejně nestíhám :D
Lucie: V kolik jsi vstával? :D
Honza: Asi před půl hoďkou :D
Lucie: Co? Vždyť je dvanáct!
Honza: Nevstal jsem ve dvanáct a neříkej že ty nikdy nevstáváš po deváté :D
Lucie: To jo, ale dvanáct je dost pozdě :D
Honza: nebylo to ve dvanáct!
Lucie: Dobře pak půl dvanácté :D Stejně je to pozdě :D
Honza: Do dvou jsem stříhal
Lucie: Já vím :D
Honza: Jakto?
Lucie: Velice konktrétně jsi to ve svých 40 tweetech popsal :D
Honza: ty mě sleduješ?
Lucie: Už to tak bude :D
Honza: Dej mi tvoje jméno...
Lucie: Nedám :P
Honza: Proč?
Lucie: Zjistil jsi můj facebook, zjisti si i Twitter :P
Honza: Zloune!!!!
Lucie: :P
Lucie: Musím končit učitelka divně kouká :D
Honza: Tak běž... Dělat, že dáváš pozor :P
Lucie: Dávám pozor :D

Mám mu říct, že jedu ke Kovymu? Co když se tam potkáme? měla bych ho připravit na to, že se můžeme potkat. Co když se nepotkáme? Radši si to nechám pro sebe.
„Co ty snílku?" osloví mě zničehonic Hanka.
„Co?" otočím se na ni.
„No nic, jen o té doby, co jsme se vrátily, pořád sedíš nad mobilem," kývne rameny.
„No já... Píšu si s kámošem," odpovím. Čím dál častěji odpovídám lidem nespecificky. Řeknu pravdu, ale jen tak, aby nezjistili nic konktrétního.
„Aha..." kývne, přestože jí na tváři vidím výraz nepochopení a zároveň zklamíní, že se nic nedozvěděla.
„V neděli, když jsi mě nechala samotnou jsem se s pár klukama seznámila," zalžu. Sice jsem se blíže seznámila s Kovym, ale tahle odpověď se dá považovat za lež, ale ta předchozí JE pravda.
„Nezašla bys zítra se mnou do obchoďáku? Dlouho jsme neměly taký ten "drbací" víkend," zeptá se. "Drbací víkend" jsme říkaly víkendům, kdy jsme jen chodily celé odpoledne po obchodech nebo sedly v kavárně a mluvily o všem a všech. Taky mi takový víkend chybí.
„Promiň Hani, ale jedu pryč," omluvím se ji. U srdce mě píchne jakmile se na ni podívám a uvidím na její tváři zklamání. „Promiň, ale Kovy je Kovy," pomyslím si.
„Kam jedeš?" zeptá se s falešným úsměvem.
„Do Pardubic," odpovím pravdivě. Za to, že s ní nemůžu jít, ji aspoň povím pravdu.
„Za Kovym nebo MenTem?" zeptá se smíchem s mírnou dávkou ironie.
„No jo," kývnu rameny.
„Co jo?" zmrzne.
„Jedu na sobotu ke Kovymu," vysvětlím. Hanka začne zničehonic skákat radostí tak, až ji musím klidnit, aby si spolužáci nemysleli, že je nemocná.
„Boží!" vypískne.
„Já vím," usměju se, abych ukázala, že sdílím její nadšení. „Co ty a Jirka?ů změním rychle téma.
„Z toho asi nic nebude," sklesne.
„Jakto?" pohladím ji po zádech, když si sedne do lavice vedle mě.
„Nevím. Od 4Fans jsme spolu nemluvili," vysvětlí smutně. je mi jí líto, ale moje aktuální výše nálady je taková, že ani tahle zpráva ji nedokáže snížit. Ráda bych s ní soucítila, ale jedo ke Kovymu! Jedu ke Kovymu za méně než 24 hodin! Co si vezmu sebou?

***
Právě jste dočetli desátou kapitolu a já vám chci moc poděkovat za 1K přečtení. Další díl už je rozepsaný, proto lajkujte komentujte ať je co nejdřív, protože každá nová hvězdička mě nutí psát rychleji.
Teď k důležitému oznámení. přemýšlela jsem o změně názvu příběhu a potřebuju váš názor proto napište do komentů váš názor...
Nové názvy: OUDOVÝ YOUTUBE, VYTRŽENO Z KONTEXTU, PŘÍBĚH ŠŤASTNÉ FANYNKY, nebo zůstane stávající.
Wiky :*