Promises, she never made /L.H.

4.-Highway to hell

"Budeš také závodit?" Zmateně se zeptala Luka, jakoby to nebylo jasné. 

"Jasně, někdo už musí připravit krále o trůn." Zašklebil se na Ashtona, přičemž dívka ucítila, jak stisk brunetovy ruky na jejím pase zesílil. "Takže se přijdeš podívat?" 

"Ne," nemusela o tom nijak zvlášť přemýšlet, "budu se učit na tu zkoušku."  Zamávala mu učebnicí ekonomiky před obličejem. Naštěstí v ten okamžik vešel i pan Donovan, takže  ji nikdo nestihl dál přemlouvat a všichni se překotně nahrnuli k volným místům. 
Jakýmsi nedopatřením se Charlene ocitla na místě přesně mezi Lukem a Ashtonem. 
To zjištění ji natolik rozhodilo, že se bála i natáhnout pro svůj batoh, aby z něj vyndala sešit na poznámky. Nakonec ta šprťácká část její osobnosti přeci jen převážila a ona opatrně, aby náhodou nezavadila o někoho po své pravici, či po své levici, vytáhla sešit a s úlevou se dala do počítání úkolu, který jim profesor zadal. 

Seděla na krajíčku židle,jako by byla z trní. Zírala do svého sešitu, neschopná jediné kloudné myšlenky, která by jí alespoň o kousek přiblížila k řešení daného příkladu. Z venku k ní doléhala melodie písničky Highway to hell. 
Kdyby si měla vybrat soundtrack ke svému životu, tohle by rozhodně přidala na seznam. Nervózně propiskou bubnovala do rytmu, protože se jí stále nedařilo ten příklad dokončit. 

"Tady máš chybu," ucítila ovoce a v obličeji ji zašimraly kaštanové vlny, jak se Ashton nahnul nad její sešit.  Dívčino srdce vynechalo úder. 
Přeškrtl chybu v jejím výpočtu a trpělivě rozepisoval postup ke správnému řešení. Šeptem při tom vysvětloval, proč byla ta chyba tak zásadní. 
Charlene ale neslyšela ani polovinu toho, co říkal. 
Jeho obličej byl tak blízko, že se jejich tváře téměř dotýkaly a ona se nemohla přimět k pohledu na papír. Byť by tomu strašně chtěla rozumět a on byl tak milý, že se rozhodl jí to vysvětlit, ale odtrhnout zrak od jeho chvějících se řas a perfektních rtů, byl téměř nadlidský úkol. 
Neodolala té dotěrné touze, dotknout se ho, alespoň trochu. Vztáhla ruku a předstírala, že jí jeho vlasy brání ve výhledu. Nechala si však ten voňavý pramen jeho vlasů mezi prsty mnohem déle, než bylo třeba. 
Věděl to. 
Na rtech, které tak toužebně sledovala, se mu usadil lehký úsměv. 
Bezděky se usmála také, než  konečně mozek vyslal velmi opožděný signál a jí došlo, jak moc trapná ta situace je. 
Okamžitě ruku položila zpět na lavici a přistiženě se rozhlédla, jestli ji nikdo neviděl. 

Viděl. 

Luke je sledoval bez jakékoli známky ostychu. Zíral na ně téměř nehnutě, výraz jeho tváře naprosto nečitelný. Až jí přejel mráz po zádech, ráda by tomu pohledu nějak unikla, ale zdálo se, že jeho nic jiného právě nezajímá. 
Papír a propiska před ním ležely zcela netknuté. 

"Tak, pro dnešek končíme," ozval se pan Donovan, vstal od svého stolku a zamířil k tabuli.
Luke mezitím, s ledovým klidem, aniž by spustil zrak z Charleniny tváře, zvedl propisku a na svůj papír načmáral jedno jediné číslo. 
"Tohle je výsledek, který vám měl vyjít," ozval se starý pán a černou fixou na tabuli vykreslil číslo 726.
Charlene rychle střelila pohledem k Lukově výsledku a ke svému překvapení zjistila, že se shodují. 
Své překvapení skrývala jen těžko, stejně jako Luke ten arogantní úšklebek. 

Když se konečně vzpamatovala, uvědomila si, že Ashton už si dávno sbalil své věci a zmizel ze svého místa. Následovala tedy mrzutě jeho příkladu, hodila sešit do batohu, ten si přehodila přes rameno a vyrazil k východu. 

"Charlie!?"

Zaslechla za sebou jasný australský akcent. 
Jen ten zvuk, slovo jí moc jasné nebylo. V podstatě mohl říkat cokoli a vlastně vůbec nemusel mluvit na ni. 
Náhlý stisk na zápěstí ji však přesvědčil o tom, že klokaní hoch má zájem o rozhovor právě s ní. 
Chtěla se otočit a odseknout mu něco nepříjemného, ovšem zůstalo jen u toho otočení. 
Jakmile mu zpříma a hlavně z bezprostřední blízkosti pohlédla do očí, opustil ji všechen ten vztek. 
Ta ledově modrá se zdála tak známá, jakoby teprve teď všechno začalo dávat smysl. A právě teď, tady a s ním, bylo to místo, kde měla být. Měla pocit, jako by jí strašlivou dobu scházel a najednou se vrátil z daleké cesty - ta úleva a radost. Štěstí. A strach. Strach, že by zase mohl zmizet. 

"Přijď večer," zašeptal pod silou onoho okamžiku,a jen tak mimochodem skousl černý kroužek ve svém rtu. 
Dívka zpanikařila. 
"Ne!" Zavrtěla odmítavě hlavou. Nechápala ten pocit, nechápala sebe. Celým tělem se jí najednou rozlévalo příjemné teplo, pocházející od osoby, která jí zas tak příjemná nebyla. 
A začínalo přesně tam, kde se jí dotýkal. 
Pokusila se mu ruku vytrhnout, aby se toho všeho zbavila, ale jeho stisk pouze zesílil. 
Až mu zbělaly kluby na prstech, zatímco její zápěstí rudlo, a její tetování - 

"Prosím." Přitáhl si ji o něco blíž, ale ona ho nevnímala. 
"Ne-e, nemůžu," zírala vyděšeně na řadu číslic na své levé ruce. Dříve sotva čitelnou, nyní sytě černou, jako kdyby se nechala tetovat v nedávné minulosti, nejdéle tak minulý týden.
"Já nechci!" Její zděšení dosáhlo svého vrcholu. Znovu svou rukou trhla a on tentokrát povolil. 
Nečekala na nic a okamžitě vyběhla ze třídy. Pryč z jeho blízkosti. 

***

Pro dnešek věnováno Simi - protože velmi děkuji za Tvé hvězdičky :*

S. xx