Promises, she never made /L.H.

20. These secrets hurt like hell

"Dělej, vstávej!"  Dívka vyskočila hbitě na nohy a rozhlédla se po zšeřelé místnosti, aby zvážila možnosti.  Venku se již pomalu rozednívalo a měkké ranní světlo jí na jednu stranu hrálo do karet, protože odkrývalo její hrací plochu, na druhou však nemilosrdně odhalovalo i je dva. 
Podivné duté zvuky se neúprosně blížily, mezitím co Lucas se nemotorně hrabal z gauče. 
Rychlým pohledem střelila ke schodišti vedoucímu z horního patra a poté po dlouhých tmavých závěsech rámujících velké okno do zahrady. 
Lucase, co zrovna po zemi hledal zbytky svých svršků, chvatně čapla za ruku a nesmlouvavě se ho snažila nacpat za tmavou látku. 
"Ne, počkej -" Zaprotestoval okamžitě s jednou ponožkou ve volné ruce a druhou kdesi v meziprostoru.  Černé skinny džíny ležící ještě o kus dál se ani zachraňovat neodvažoval, při pohledu na Charlenin nepříčetný výraz. 
"Jestli Tě někdo chce zabít," zavrčela, "bude mu srdečně jedno, jestli máš obě fusekle! 
Bezmyšlenkovitě se sehnula a hodila po něm ten kýžený smrdutý předmět. 
"Kdybys mě poslechla hned," ve spěchu se oblékal, zatímco se snažil nezamotat do závěsu, "nemusel bych to teď řešit polonahej! Říkám ti furt, že- " 
"Jasně, že tu někdo je," dívka poháněná vlnami adrenalinu ho prudce natiskla na stěnu, "bydlí tady minimálně tři lidi, je to rodinný dům, ty Einsteine!" 
Chvíli to sice trvalo, ale Charlene si nakonec mnohem rychleji než Luke dala dohromady, že se zjevně nebude jednat o napadení ani případnou mimozemskou invazi, ale pouze o některého ze zbývajících obyvatel obydlí.  Nad slunce jasné se jevil i fakt, že pokud sama stojí v obýváku, pak jsou ve hře už jen dvě další možnosti a ona se v duchu úpěnlivě modlila, aby to byla ta něžnější varianta.  Z těžkých, pomalých kroků a velmi brzké ranní hodiny se dalo soudit, že mají oba štěstí v neštěstí. Pokud by ji tu v téhle chvíli měla načapat její přímá rodička, raději by si dobrovolně vybrala tu invazi. 

Další postup už si promyslet nestihla. Stále ještě se vší silou opírala zmatenému Lucasovi do hrudi, držíc ho tak na místě, kde ho hodlala ukrýt, když na schodech dozněl poslední krok, cvakl vypínač a oba okamžitě oslepilo ostré světlo.  Stáli tam nehybně, jak zkoprnělé srnky v záři dálkových světel. 
"Charlie?" Ozval se od schodů ten nejmilejší hlas na světě, a i přesto by se jmenovaná raději propadla do pekel horoucích.  Zachytila v té vteřině Lucasův totálně nechápavý pohled těkající z překrásné pohádkové babičky zpět k ní, a přes veškerou absurditu té situace se mu musela zasmát. 
"Cos čekal?" Dusila ten chichot v sobě. "Že z patra našeho domu si pro tebe přijde Tommy Shelby s rodinou?" 
Humor ji však velmi brzy přešel. 
"Charlie, co tady děláš tak brzo? Je ti něco? Proč nespíš?" Lavina babiččiných otázek se zastavila ve chvíli, kdy popošla více do místnosti a všimla si vnuččina společníka a zároveň i její úporné snahy ho skrýt. Což ne jen, že se jí nedařilo, ale popíralo to i všechny matematické a fyzikální zákony, protože dvoumetrovou fošnu  metrovou plachtou prostě nepřikryješ.  Ten nepoměr jejich postav už nemohl působit komičtěji.  Stará paní si dala rychle dvě a dvě dohromady a při pohledu na Charlenin křečovitě stažený obličej jí došlo, že po všech těch neúspěších při použití selského rozumu se teď to dítě modlí o zázrak, zřejmě si přeje být Copperfieldem a doufá, že ten habán za jejími zády prostě zmizí. 
"Nebo spíš,"  pozvedla významně obočí, "spala jsi vůbec?" 
Působila najednou jako holčička vteřinu před prolomením velkolepého tajemství. Její výraz se ze zvědavého změnil na ultra zvědavý, což nikdy nevěstilo nic dobrého. 
"Babi!" Zaúpěla dívka, když si uvědomila, jak obludnou představu jí nejspíš v hlavě stvořila absence Lucasových kalhot. 
Nevinila ji. Sama ty představy mohla přehazovat vidlemi. Po očku po něm mrkla.
Rozespalý, rozcuchaný, polonahý. 
Vždyť to se nabízelo samo. 

"Holčičko, odkdy jsi takhle neslušná?" 
Charlene vytřeštila oči úlekem, že jí ta osoba, kterou ještě před pár minutami považovala za anděla, čte myšlenky. 
"Já-"  Tváře jí hořely. 
"Tak snad mi toho mladého pána představíš?"  Usmívala se.  Andělsky, a v očích jí přitom tančilo sedm čertů. 
Charlene ji v životě v takové náladě neviděla, ale rozhodně poznala sadistické mučení, když jím právě musela procházet.  Rozhodla se, že  s tím musí okamžitě skoncovat. 
"Ne ne, snad jindy, babičko," věnovala jí nervózní úsměv  a stále ztuhlého blonďáka postrčila ke dveřím z obýváku, "on je zrovna na odchodu a chvátá!" 
"Teď a takhle?"  Stará paní se pobaveně zahihňala při pohledu na zuboženého Lucase. Jednu ponožku na noze, druhou stále nervózně žmoulal v ruce. Urputně se kousal do kovového kroužku ve rtu a zrak upíral kamsi do jednoho bodu uprostřed obýváku. 
Jakmile bábince došlo, že hypnotizuje své džíny válející se na zemi, rozhodla se je dále netýrat. 
Za hrobového ticha sebrala ze země ten kus oděvu a s úsměvem došla až ke zkoprnělému chlapci. 
"Já jsem Julie," podávala mu místo ruky kalhoty, "Charlenina babička."  
"Lucas."  Ozvalo se tak sebejistě, až se Charlene zarazila, načež chlapec nelenil, pohlédl dámě před sebou zpříma do očí a kouzelně se usmál. "Charlenina noční můra." 
Převzal si své svršky tak ležérně, jako kdyby mu podávala hrnek s kávou a jemně jí stiskl dlaň v té svojí. Doufal, že jí oslnil. Možná v první vteřině. 
Charlene si okamžitě všimla, že okouzlení vystřídala jakási emoce, kterou u své babičky nikdy neviděla a nedokázala ji honem  popsat.  Z tváře se jí vytratila ta škádlivá hravost a zjevně jí i došla slova. Ten moment mohl trvat pár vteřin a přesto se zdálo, že se zastavil čas. 
Nechala svou ruku v jeho dlani, jakoby snad zapomněla, očima skenujíc jeho tvář snad milimetr po milimetru s výrazem toho nejhlubšího šoku, jako kdyby spatřila ducha. 
"Thomas??"  Zašeptala do toho tíživého ticha.  Nezastavil se čas, ale všechna tři přítomná srdce.