Amitiel: Zapomenutá dívka

1.část

Seděla jsem u snídaně sama, jako vždy. Můj otec je až moc zaneprázdněný svým hostem z dalekého západu, mí bratři mě nemají v lásce už od narození. Moje maminka umřela před deseti lety, údajně při porodu dalšího syna, který odešel s ní. Podle různých pověr a fám byl nemanželské dítě a to se mému otci nelíbilo, a tak jí nechal usmrtit společně s mým nenarozeným bratrem, ani neměl jméno. Dala jsem mu tedy jméno, Elomeel. Trošku zvláštní jméno stejně jako mé, ale jsme pojmenování podle andělů, aby nás ochraňovali stejně jako moje maminka Thelesis. Byla jediným člověkem, který mi dokázal porozumět, byla tu vždy pro mě.

Z přemýšlení mě probudilo zavrzání našich těžkých dřevěných dveří od jídelny. V čele kráčel vznešeně můj otec, díval se na mě jako na odpad, i když máme stejnou krev. Za ním kráčel starý muž, který měl aspoň přes padesát let. Na svůj věk vypadal opravdu příšerně. Byl malý, tlustý, knírek, šedivé vlasy, vypadal jako úchyl. Šibalsky se na mě usmál, tím pádem mojí teorii potvrdil. Upravila jsem si své rozpuštěné hnědé vlasy, zastrčila neposedný pramínek za ucho a uhladila své tmavě modré saténové šaty, mé nejmilejší.

„Amitiel, chtěl bych ti představit mého přítele Petera, který k nám jel dlouhou cestu až z Ameriky." Něco mi tu nehrálo. Můj otec mě nikdy nepředstavuje svým hostům, dělá, že neexistuji. Ten starý dědek se na mě usmál a podal mi ruku. Já jsem na tuto dobu poměrně vysoká než ostatní ženy takže mi je až někde po bradu. Chvíli jsem váhala a střídala pohled mezi Peterem a mým otcem. Podala jsem mu ruku a podle etikety mu složila úklonu.

„Wow, Eduarde! Ta tvoje dcera je ještě hezčí než jsem si myslel! Je docela škoda mi jí přenechat, ale budiž. Bude to velmi výhodný sňatek, mladé maso je nejlepší." Při slovu sňatek jsem úplně vypla. A je to tady, toho čeho jsem se nejvíce obávala. Věděla jsem, že to jednou příjde ale nečekala jsem tak brzy. Opět se slizce usmál a olíznul si rty. Bylo mi z jeho žlutých zubů na zvracení. Chtělo se mi řvát, brečet, rozbíjet věci kolem.

„Omluvte mě, ale udělalo se mi nevolno. Moc ráda jsem vás poznala, sire Petere." Potřebovala jsem odsud vypadnout, vstřebat své myšlenky.

„Potěšení je na mé straně, lady Amitiel." Můj otec se na mě mračil, to bude zlé, hodně zlé. Ale v tento moment mi to bylo jedno, můj cíl byl odsud vypadnout. Ihned, jak jsem opustila jídelnu, mé kroky se vydaly automaticky směrem k naší velikánské zahradě, kde je volný průchod do lesa. Pokaždé, když mám špatnou náladu nebo potřebuji na chvíli vypnout a nepřemýšlet, jdu do lesa. Uklidňuje mě to. Vydala jsem se, jako obvykle, mou cestou k opuštěnému smrku na nedaleké louce. Ale něco mě táhlo dál, odbočila jsem z mé obvyklé cesty a šla hlouběji.

Pomalu se stmívalo, takže byl nejvyšší čas se vrátit "domů". Ale byl tu menší háček ... ztratila jsem se. Nepoznávám to tu, neslyším ani pobroukávání ptáčků. Začala jsem pomalu panikařit. V této části lesa se pohybuje mnoho loupežníků a v noci, obzvlášť pro mě, je to nebezpečné. Třeba někdo pojede kolem, mohl jít klidně na lov. Oh, jasně. Kdo by šel před setměním na lov?

„Hej, slečinko! Co tu děláš tak pozdě?!" Zařval někdo po mně. Z toho hlasu mi šel mráz po zádech, zněl, jak můj otec, když se naštve, ale on to nebyl. Zpanikařila jsem a rozběhla jsem se hlouběji do lesa. Mám obrovský strach, i když od malička se ničeho nebojím, ani otce. Za to mě moje maminka hodně chválila, že se jen tak nenechám a stojím si za svým.

Nesnáším svého otce! Nesnáším svůj celý život! S těmito myšlenkami jsem utíkala sama v hluboké noci temným lesem. Mé nohy mě vedly neznámo kam, nemohla jsem je zastavit. Strach, bezmoc, vše se ve mně míšilo. Utíkala jsem před svým osudem. Jsem nejmladší a také jediná dcera z rodu Leighton a otec rozhodl můj osud za mě a jak? Provdat mě za starého dědka, aby měl nějaký obnos. Vítejte v 18.století, kde je sňatek z lásky velmi vzácný. Utíkám už hodiny, pravděpodobně jsem vytvořila nový světový rekord. Ale nakonec se na mě štěstí přece jen usmálo, když jsem uviděla světýlka. Doběhla jsem pár posledních metrů k hospodě, odkud se ozývalo mnoho rozjančených hlasů a veselá hudba. Konečně jsem si ulevila a mé tělo také, zhroutila jsem se k zemi, jak pytel brambor.

V médiích je Amitiel. Snad se Vám první díl líbil :D♥