Amitiel: Zapomenutá dívka

2.část

Moje hlava byla jak v jednom ohni, nemohla jsem otevřít ani oční víčka natož pohnout s nějakým svalem. Absolutně nic jsem nevnímala, možná jen nějaké zašustění, nic víc. Ani nevím, kde jsem a to mě děsí nejvíce.

Možná po několika hodinách jsem konečně pootevřela oční víčka, ale ihned zavřela, protože mě oslepil přímý nepříjemný sluneční svit. Jsem v nějaké místnosti, což je dobře ... nebo špatně? Po menší chvíli jsem se konečně odhodlala a otevřela oči. Nechala jsem mé oči si zvyknout na světlo, které pocházelo z velkého okna přímo naproti mně. S těží jsem si sedla, abych si mohla místnost lépe prohlédnout. Místnost byla opravdu veliká, obrovská postel, naproti mohutná skříň. Po levé straně toaletní stolek společně s nějakými dveřmi, které pravděpodobně vedly do koupelny, toť vše. Z nenadání vtrhla do místnosti nějaká žena. Byla už starší, tipovala bych tak na pěta čtyřicet let, trošku při těle a menšího vzrůstu, ale i tak na mě působila dobrým dojmem. „Oh, vy už jste vzhůru, slečno? Bolí vás něco?" Optala se mě milým hlasem.

„Ano, jenom mě ještě trochu bolí hlava." Povzdychla jsem si a pohladila se po bolavém místě na mé hlavě. „Ale mohu se vás na něco zeptat?"

„Jistě, ptejte se." Pobídla mě milým tónem. Přistoupila k mé posteli, abychom na sebe nekřičely přes celou místnost. Chvíli váhala, ale nakonec si sedla na postel.

„Co se se mnou stalo? Na nic si nedokážu vzpomenout." Tato otázka mi leží v hlavě snad už nějakou dobu a také, aby ne.

„To bych také ráda věděla. Sir Henry vás před čtyřmi dny našel úplně vysílenou, a tak se rozhodl, že vás vezme zde na hrad v Pouteevorku. Jinak, jmenuji se Helga, mohu znát vaše jméno?" K tomu natahovala ruku ke mně na potřesení.

„Jistě, jmenuji se-...." Zasekla jsem se, já nevím, jak se jmenuji. Helga si mě nevěřícně prohlédla a povytáhla obočí na náznak, že čeká. „Já ... nepamatuji si na své jméno." Kdybych si mohla nějak zachytit její výraz, udělám to. Šlo vidět, že je opravdu překvapená. Na chvíli jsem se bála, že její hnědé kaštanovité oči vypadnou z důlků.

„Počkej chvíli, hned jsem zpět." S těmito slovy vyrazila ven z místnosti. Když si to tak uvědomuji, na nic si nepamatuji. Na rodinu, přátelé a především na můj život. Vůbec nic.

„Je to ztráta paměti. Při vyšetření jsem si nevšiml žádné poranění hlavy, bylo to způsobeno šokem. Něco tě přinutilo zapomenout na tvůj minulý život, nějaká událost." Řekl mi doktor. Docela mě to zaskočilo, co se stalo?

„Jak si můžu vzpomenout na můj ... minulý život? ..." Řekla jsem pokulhávaným tónem hlasu, ta představa mě děsila. Helga mě chytila za ruku a dodala mi trochu síly svým hřejivým úsměvem.

„Paměť se ti vrátí sama, může to nějakou dobu trvat. Je to i částečně na tobě. To by bylo vše, rozhodně mě informujte o nějakých pokrocích, nashledanou." Řekl a odešel. Helga pochopila a odešla z pokoje, abych si mohla uspořádat mé myšlenky a vstřebat nové informace. Bojím se vzpomenout, když nyní vím, proč jsem asi na vše zapomněla. To byl opravdu můj život tak špatný, že jsem na vše zapomněla? Proč neznám ani své jméno?! Ze zoufalosti jsem spadla zpátky do postele a začala kopat nohama jak blázen. Z přemýšlení mě vytrhne ladné zaklepání na dveře. Vyslovím tiché dále a neznámý vetřelec otevřel dveře. Byl to snad ten nejkrásnější vetřelec na světě, i když jsem zatím žádné neviděla. To bych si nejdříve musela něco pamatovat. Měl krásné špinavě blonďaté vlasy, pronikající světle modré oči, byl prostě přímo dokonalý.

„Vypadá to, že naše spící kráska je už vzbuzená, díky bohu." Jeho chraplák se rozléhal po celé místnosti, naháněl mi až husí kůži. Zatím, co se přibližoval ke mně, začal mluvit.„Jsem Henry, tvůj řekněme, že zachránce. Slyšel jsem už o tvém stavu a cestou sem jsem rozmýšlel nad tvým dočasným jménem a napadla mě Berry, co na to říkáš?" Posledním slovem usedl na kraj postele a upřeně hleděl do mých očí. Bylo docela těžké se dívat do jeho očí. „Možná si říkáš proč, ale miluju borůvky, tak proto." Tenhle kluk se mi čím dál více zamlouvá. Vypadá na typ člověka, kterého nic jen tak nerozhází.

„Uhmm ... B-berry je pě-pěkné j-jméno." Každé slovo bylo pro mě opravdu těžké vyslovit. Byla jsem opravdu nervózní v jeho společnosti. Ten se jen nad mou nervozitou usmál a opřel se o roh postele.

„Opravdu si na nic nepamatuješ?" Prolomil ticho mezi námi. Jenom jsem zavrtěla hlavou na náznak nesouhlasu. „Aha ..." Dostal ze sebe. „Vidím na tobě, jak jsi vyplašená. Napadlo mě, že bys mohla zůstat zde na hradu, než si vzpomeneš. Je mi jedno, za jak dlouho to bude, prostě zůstaneš ... souhlasíš?" Nezbývalo mi nic jiného, než souhlasit, nemám na vybranou. Bez něj bych nepřežila ani den, ale vím, že mu mohu věřit.

„Dobře, zůstanu."

Druhá část ... :D V médiích máte Henryho, klidně hlasujte a komentujte (i kritika se cení!), děkujiii ♥