Amitiel: Zapomenutá dívka

11.část

„Děkuji, Amitiel." Slova plné bolesti, smutku, ale i překvapivě radosti. Pocítila jsem silnou úzkost na mé hrudi a oči se mi začaly plnit slzami. V hlavě se mi neustále ozývaly všemožné věty s tímto jménem.

„Amitiel, nezapomeň, že tě maminka strašně moc miluje."

„Potěšení je na mé straně, lady Amitiel." Hlas byl až moc hrubý a přeběhl mě z něj mráz po zádech.

„Sbohem, Amitiel." Poslední věta, která mě naprosto odrovnala. Slzy, které jsem do teď statečně držela v sobě, začaly nekontrolovaně téct.

„Berry? Řekl jsem něco špatně? Neplakej, prosím ... " Nechci, aby mě viděl v tomto stavu, jen si přidělává zbytečné starosti. Úzkost v hrudi se neustále stupňovala a měla jsem pocit, že mi za chvíli praskne hlava. Jmenuji se tedy Amitiel? Musím, co nejdřív najít Elisabeth. Určitě toho ví více, než já.

„Berry ... " Řekl zlomeně Henry a schoval mě do jeho velké náruče. „Tohle mi, prosím, nedělej. Ničí mě to." Z těchto slov mě přejela husina po kůži a příjemně mě píchlo u srdce. Obmotala jsem silně ruce okolo jeho krku a snažila se uklidnit svůj hysterický pláč. Po pár minutách se mi to skutečně povedlo, jen jsem už vzlykala. Henry se odtáhl, chytl mou dlaň do té své a začal mi volnou rukou přejíždět prstem po mé ubrečené tváři.

Já jsem z něj nespustila ani na chvíli oči, byl tak nádherný. Je mi trapně. Vždy, když jsem s ním tak buď brečím, nebo jsem nějakým způsobem zraněná. Má se mnou docela pevné nervy. „Stalo se něco?" Zeptal se mě Henry a odtáhl svou ruku z mé tváře, ale mou dlaň stále držel pevně v té své.

Ráda bych mu vše pověděla, ale nemůžu. Stále si pamatuji slova jeho otce, že když se mi vrátí paměť, tak musím opustit hrad. Vím, že by to Henry nikomu neřekl, ale chci, aby nic nevěděl.

Henry nespouštěl oči z těch mých, ale já naopak měla obrovský problém se mu podívat do těch jeho zářivých modrých očí. „Dobrá, pokud o tom nechceš mluvit, nebudu tě nutit." Řekl docela zklamaně. „Je už docela pozdě a moc jsem toho nenaspal, takže pokud mě omluvíš." Pustil mou dlaň, ale já ji stále pevně držela.

„Zůstaneš tady se mnou přes noc, prosím?" Bože?! Co jsem to právě řekla? Nechápu, kde se ta odvaha ve mně bere. Henry nebyl vůbec mou otázkou rozhozen ba naopak! Nahodil ten nejkrásnější úsměv, který jsem kdy viděla.

„A kde budu jako spát? Tři dny jsem se pořádně nenatáhl." Dodal laškovně. Chci se teď ihned propadnout do země. Co mě to ksakru popadlo? Mě to osobně vůbec nevadí, ale co když si myslí, že chci něco víc?

„Víš, co? Je to špatný nápad. Běž spát do své komnaty." Ihned, jak jsem to dořekla, jeho nádherný úsměv upadl a vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí.

„Ne, omlouvám se, Berry. Rád tu s tebou zůstanu, i kdybych musel spát na chladné zemi." Teď jsem naopak nahodila ten nejzářivější úsměv já a jen přikývla. Tenhle kluk mě snad nikdy nepřestane překvapovat. Chvíli jsme se na sebe jen tak dívali a usmívali se, jak dva cvoci. Najednou se začal pomalu přibližovat, ale nespouštěl z mých očí zrak. Mé srdce začalo splašeně bít, jako kdybych uběhla maratón.

Henryho rty byly už nebezpečně blízko těch mých a já na poslední chvíli dala ruku na má ústa, a tak políbil jen můj hřbet ruky. I tak malé gesto mi dokázalo roztančit motýlky v břiše.

Henry se zmateně odtáhl a vjel si rukou do vlasů. „Omlouvám se, Berry. Měl jsem velké nutkání tě políbit. Strašně moc se omlouvám." Proč jsem to ksakru udělala? Tohle si budu vyčítat snad do konce mého života.