Amitiel: Zapomenutá dívka

7.část

Eliot

Nevím proč, ale mám divný pocit. Dnešek nebude tak obyčejný, jako ty ostatní. Možná to je jen tím, že jsem se dozvěděl, co je Berry zač. Díky tomu, mám na celou tuhle situaci jiný pohled. Já bych se na jejím místě zbláznil. Jen při té představě, že nevíte ani své jméno. Ale je plná života, bojuje. Neví o sobě nic, stejnak dále má chuť žít. Klidně bych věřil, že je nějaký padlý anděl. Objevila se z čista jasna za neznámých okolností.
Také díky ní jsem si konečně mohl popovídat se svým bratrem. Řekněme, že otec mi zakázal se s ním bavit, hnusil mi ho. Nějak se ze mě stal chladný člověk.
Řekl jsem si, že půjdu ještě za Henrym, popřát šťastnou cestu. Ale ihned na to mi vletěl do pokoje. Byl rozzuřený, přímo vraždil pohledem. Ruce držel silně v pěst, až mu z toho bělaly klouby.
„Henry, co-"
„Ty moc dobře víš!!!" Zařval na celou místnost. „Věděl jsem, že to je jen přetvářka. Proč jsem jen tak naivní? A to jsem ti začínal věřit." Neměl jsem ani páru, co se mi snaží říct. Díval jsem se na něj, jak na svatý obrázek, úplně zmateně. Očividně ho vytáčelo, že jsem nic neříkal. Bez povšimnutí mi jednu vrazil, až jsem upadl na zem. Kde se to v něm bere?
„Já vůbec nevím o čem tu meleš!" Bránil jsem se.
„Tak ty nevíš?! Náš otec obvinil Berry z krádeže drahocenných šperků. Jak jinak, máš v tom prsty i ty. Jsi s otcem, jak jedna ruka." Nemůžu tomu uvěřit. Věděl jsem, že otec něco chystá. Počítal jsem s tím, až tak za týden. Chtěl jsem tomu jakkoliv zabránit, ale otec byl rychlejší. Co mám teď udělat?! Otec nic nepřizná, je jak tvrdá skála. Bez citů. Může jí klidně poslat na šibenici.
Zvedl jsem se ze země a podíval se do jeho očí. Byly tak tmavé, plné vzteku. Nechci ho opět ztratit. „Henry, říkám ti pravdu. Věděl jsem, že otec něco udělá. Chtěl jsem tomu zabránit, ale znáš otce. Slibuji ti, že se o to postarám. Už bys měl jet." Chtěl jsem znít, co nejpřesvědčivěji, ale asi jsem ho tím více naštval. „Jsi vypatlaný?! Tobě a věřit? Tomu se musím zasmát. Nikomu nevěřím, nemůžu! Celý život žiju ve lži, bez lásky. Víš jaké to je?! Nevíš, protože celý svět se točí jen a jen okolo tebe. Nemůžu jí tu nechat samotnou, když vím, co plánujete." Nevím, co mu mám na to říct. Řekněme, že naštěstí mě zachránil otec.
„Henry! Už na tebe čekají, měl bys jet." Řekl šťastně. Mohl by klidně i tu svou radost rozdávat. Tváří se jak měsíček na hnoji. Až teď jsem otevřel oči a zjistil, že vše je špatně. Jedná velká lež. Henry měl pravdu, celý svět se točil a točí jen a jen okolo mně. Jak jsem mohl být tak slepý?!
„Nikam-"
„Ale jedeš, hošánku. Viděl jsi, co je ta káča zač. Nech to plavat." Řekl až podivuhodně klidně. Henry chtěl vzdorovat, ale přerušil ho. „Snad nechceš pokazit mojí skvělou náladu?! Dělej, nechci tě ty dva dny vidět." Henry otvíral pusu na náznak, že má něco na jazyku, ale pohled otce mu v tom zabránil. Hodil ještě po mě vražedný pohled a naštvaně odešel z mé komnaty. Při odchodu nezapomněl pořádně třísknout dveřmi.
Otec se spokojeně usmál a odešel pryč. Jsem v koncích, není cesty zpět. Vím, že mi Henry nevěří, ale já ho přesvědčím o opaku.

Berry

Čekala jsem to, Helga mě varovala. V ten večer, co odešel Henry, mi přišla říct celý jeho plán. Helga patří k nejvěrnějšímu služebnictvu, takže je jasné, že bude o tom vědět. Riskovala, ale přesto přišla. Celý večer jsem nemohla usnout, možná jen tak na pět minut jsem zavřela oči. Jsem slabá, zavřená v temné místnosti. Jediný zdroj světla proniká skrz malé okýnko na druhé straně. Je to tu vystlané slámou, nic víc tu nenajdete a je tu nehorázná zima. Na sobě mám jen obyčejné lehké šaty.
Cítím se jak opuštěný pes, který byl zahnán do kouta odkud není úniku. Tolik toho se stalo za necelý týden, proč nemůžu mít ani minutu klidu? Proč si se mnou osud tak pohrává? Chci řvát, utéct, kopat ... cokoliv! Ale nemám síly, jsem ztracená sama v sobě.
„Co si třeba zkrátit to čekání něčím pěkným?" Vyrušil mě z přemýšlení jeden ze strážců. Jeho hlas byl nechutný, stejně jako on. Tipovala bych, že má něco málo po čtyřicítce. Vysoký, černé vlasy a hnědé oči. Podle popisu vypadá pěkně, ale věřte mi, že tomu tak není. Zírala jsem na něj a přemýšlela, jak ho odpálkovat. Otevírala jsem pusu, ale nevyšla ze mě ani hláska. „Jejda, tady někdo ztratil hlásek. Tím méně práce pro mě, kotě." Vítězně se usmál.
„Hele, kámo, neblbni. Vím, že Jeho Veličenstvo říkal, ať si s ní děláme, co chceme, ale podívej se na ní." Vystoupil ze stínu další kluk, asi tak v mém věku. Měl černé havraní vlasy a k tomu pronikavé zelené oči. Má výrazné aristokratické rysy v obličeji, atletická postava a je hodně vysoký. Je přímo dokonalý. „Běž radši ke vchodu." Oddechla jsem si, je můj zachránce.
„Vím, že to není pravda." Prolomil to ledové ticho mezi námi. Pohlédla jsem k němu, zasněně se díval na protější zeď. „Jeho Veličenstvo je dobrý panovník ale neumí ovládat své emoce. Všechno nové vidí jako hrozbu. Pomohl jsem princi tě v ten večer propašovat do hradu. Věděl jsem, že tě tu brzo potkám." Jen jsem kývla na náznak, že ho poslouchám. „Rád bych ti pomohl ale oproti němu jsem pouhé smítko. Určitě jsi unavená, klidně si dej dvacet. Pohlídám tě." Vděčně jsem se na něj usmála a vyslovila konečně tiché děkuji. Taktéž se na mě usmál a opřel se o mou celu. Zavíraly se mi oči, když v tom mě probral velmi známý hlas, Henry.
„Berry, kdo tam je s tebou?" Zeptal se tiše přes to malé okýnko. Pohlédla jsem na toho kluka, vždyť já nevím, jak se jmenuje.
„Max" předběhl mě v odpovědi.
„Tak to se nemám čeho obávat. Berry, můžeš jít ke mně?" Přikývla jsem. Z posledních sil jsem vstala na nohy a šla pomalu k němu. Každý krok byl pro mě těžší a těžší. Ale zvládla jsem to. „Podej mi ruku." Učinila jsem a ihned jsem pocítila teplo z jeho dlaní. „Slibuji ti, že se ti nic nestane. Teď odjíždím, budu se snažit, co nejdříve dokončit mou práci." Řekl ve spěchu, hned na to pustil mé ruce a utekl.
„Jste tak sladcí." Řekl sarkasticky.„Na, tu máš. Nechci, abys mi nachládla." Podal mi jeho plášť. S úsměvem jsem ho přijala a zalehla do slámy. Z ničeho nic jsem uslyšela přímo andělský hlas. Ta úžasná melodie se linula z Maxových úst. Chtěla jsem dále poslouchat jeho zpěv, ale uspal mě. Do minuty jsem tvrdě usnula.