Dotyčný

0. Dotyčný!

"Chtěla bych ti někoho představit." usměje se Sarah, když na sobě zkouší další titěrné šaty do své sbírky, ironii je, že stejných šatů pod zadkem s hlubokým výstřihem a látkou, která vám obtáhne každý chlup na tom maličkém úseku těla, který pokryje, má snad tucet. "Ani je nezapneš, sundej to.." setkáme se pohledy v obrovském zrcadle, které je jedno z třiceti v tomhle obchodě. Znuděně si oddechne a opravdu dělá, co jsem ji nařídila. Nepřekvapuje ji, že jsem na její větu nezareagovala, protože tuto větu "chtěla bych ti někoho představit" slyším jednou za měsíc, vždy před rodinným obědem, kde si toho namotaného chudáka dovede. Koloběh pořád dokola.

Jenže i můj nezájem ji neodradí mi popsat další klišé seznámení, kde si určitě pohlédli do očí a věděli, že už vedle někoho jiného neusnou. "Seznámili jsme se na firemním večírku, protože jedna pojišťovna, která je známá po celých státech, je bez provozního a bez ředitele a na tomto večírku se měl představit člověk,který tyto dvě funkce zastane.." řekne nadšeně a sahá po dalších miniaturních šatech, samozřejmě pokračuje ve svém vyprávění životopisu chlapa, který se nevědomě namotává do pasti " Ihned jsme si padli do oka, bože Ariano, kdybys ho jen viděla! Je tak pohledný a vtipný, chodící božstvo. On měl takové štěstí, kdybych tam nešla dělat rozhovory, kdybych nestála u toho baru, nepoznal by mě." Pohodí si dlouhým culíkem a radostně se zatočí před zrcadlem.

Ty šaty jsou dokonalé, jsou na úzkých ramínkách, které pokračují k ohromnému výstřihu -jak jinak, že. -, ohraničený jemnou krajkou, přiléhají k jejímu dokonalému tělu, končí kousek pod zadkem stejnou krajkou, která je obsažena i u výstřihu. "Máme vítěze!" usměje se a otočí se na mě. "Co myslíš?" zeptá se, i když ji vůbec nezajímá můj názor, vezme si je tak i tak. "Vypadáš skvěle." uznám a div se žárlivostí nepropadnu. Opravdu vypadá úchvatně.

Sarah si je může dovolit, nemyslím cenově, myslím spíše fyzicky, vlastně, může si je dovolit ze všech stránek, jako vždycky, všechno. Má skvělý život, skvělou postavu, skvělou práci, skvělé kamarády, skvělé přítele (sice každý měsíc jiného, ale aspoň nějakého má.) , skvělý vkus, má vlastně úplně všechno. Žije si svůj americký sen, a tak to bylo i na střední. To její jméno se vyslovovalo na každé párty i na školním plesu, to ona získala korunku, zatímco já pozvracela školníkovi boty a usnula na požárním schodišti, na střední se o ni všichni prali a nedivím se, kdo by ne.

Dává si hodně záležet na vzhledu, není divu, když to hodně ovlivňuje její práci. Kaštanově hnědé lesklé vlasy po pás, chudý obličej s krásnýma modrýma očima, dlouhými řasami, plnými rty a u obličeje ta dokonalost nekončí. Vystouplé klíční kosti, hubená a vysoká postava s plnými křivkami, dlouhýma nohama a takto bych mohla mluvit do skonání.

A teď se přesuneme na tu méně povedenou, Arianu, nebo-li mě. Zrzavé, podobající se špinavé blondýnce, od přírody hustě kudrnaté vlasy po lopatky, nezajímavé zelenomodré oči, s docela širokým nosem, plnými rty a jizvami po akné, kterým jsem v pubertě trpěla. Moje postava taky není nějaké zlato seslané bohem, jsem taková holka od přírody, holka kterou neztratíte z objektivu, spíše se tam nevleze.

. . .

Jsem zpocená jako prase před porážkou, nedivte se, jen náhodou stíhám pás, po kterém nemotorně střídám nohy. Motivuji se krásným tělem topmodelek, ale i přesto odpočítávám minuty, které mi zbývají do konce mého pobytu ve fitku, jenže jak je u mě zvykem, neodbíjí to jak jsem si představovala, ty minuty se rovnají hodinám.

Opravdu se snažím myslet na všechno okolo, jen ne na ten přístroj, který musel stvořit ďábel, jiné vysvětlení neznám. Fitness je opět plné, není divu, je pátek podvečer a všichni chtějí vypadat o víkendu dokonale, já nejsem v tomto ohledu výjimečná, teda kromě zanedbatelné chybky, mě to nejspíše nepomůže, ať cvičím jakkoliv, ale k něčemu mi stejně ten pobyt v mučírně pomůže.

Nasbírám body na brigádu, takže se nebudu o volných týdnech nudit, budu moct sledovat krásné, hubené dívky s vypracovaným pozadím do takové míry, že když by se vám náhodou podařilo ji zde udeřit či plácnout, strávíte večer v sádrovně. Druhé výrazné plus je, že můžu okukovat muže, kteří jsou za vodou a jen si honí ego na posilovacích strojích.

Jak říkám, čas se zastavil a já, ať myslím na kohokoliv, na cokoliv, z tohoto nekonečného kolotoče se nedostanu. Bohužel, neušetřím pohledy lidí na potem smočenou mamutici s pneumatikou u boku, které se ze sluchátek řine hlas Klause Meineho ze skupiny Scorpions. Lituji, ale odškodné nepodáváme.

Reálně uběhnou asi tak dvě minuty, pocitově tak čtyřicet, ale já vím, už jsme v to nedoufali, ale běžecký pás se zastaví a já znavená jako bych utekla čertovi z lopaty - daleko od pravdy nejsem, utekla jsem z běžeckého pásu - si věnuji hluboký hlt čisté vody. S ručníkem okolo krku,zamířím do druhé části posilovny, kterou zabírají stroje na posilování.. A na těch strojích pár mužů, kteří by stáli za hřích.

Ale, poté si můžu položit otázku, zdá já vypadám stejně lichotivě jako oni. Kudrnaté, zrzavé vlasy nedbale sepnuté do jakési trapné kulisy drdolu, obličej bez stopě líčidel, upnuté bílé tílko, ze kterého mi div nevyskočí prsa, černé značkové legíny a boty na cvičení. Krása pohledět.

Ručníkem si otřu obličej a věnuji si pohled do zrcadla, přes celou zeď, umístěné v úzké chodbičce s výhledem do dolní posilovací části fitness. Hned na první pohled mě zaujme blonďatý muž, s jemnými rysy v obličeji, hádám, s věkem mírně přes dvacítku a s jemně vyrýsovanými svaly, které se mu napínaly pod tíhou činky, kterou opakovatelně zvedal nad své tělo. V uších měl sluchátka, takže ho nikdo neobtěžoval, proto jsem si nepřišla špatně, když v té uzounké chodbičce, velikostně maximálně pro jednoho člověka, stála pěkných pět minut a koukala z patra na toho fešáka.

Z mých představ, jak mi bude každé ráno nosit snídani do postele a v té posteli zůstaneme po celý den, mě vytrhne vniknutí do mých partií, což mé neurony zachytí jako silný přestupek a spustí poplach. Celou svou váhou, a že není nejmenší, se otočím na patě a bezmyšlenkovitě, jako ve zpomaleném filmu, dotyčnému hříšníkovi vrazím facku, tak silnou, že bych se nedivila, kdyby někde ve vzdálené krajině spustili nějaký ten poplach za narušení klidu. Dobře, to je kravina, ale snad jste pochopili, že to nebylo žádné jemné pohlazení.

A, co bych to byla za krávu, kdybych na něj nevylila obsah plastové láhve. Samozřejmě, musíme věnovat pár vteřin na vzpamatování, protože nikdo z účastněných nepředpokládal takové vzrušení v mučírně. Stojíme pořád v té úzké chodbičce a zkoumáme toho druhého a přitom se snažíme vstřebat, že jsem ho vlastně napadla. Asi nečekal, že dostane facku od tlusté, malé teenagerky, když se bude brodit přes její špeky do druhé části posilovny. A vodou do trenýrek. Do značkových, samozřejmě.

Muž byl přesný opak blonďáka, dotyčný byl o hlavu vyšší než já, s havraními vlasy v bezchybném rozcuchu, s pronikavým, zeleným pohledem, drsnými rysy v obličeji, jemným strništěm, plnými rty, širokými rameny a s vodou nasáklými trenýrkami. Mou vodou.

"Pane bože! Já se vám velice omlouvám. Nevím, co mě to popadlo, zpanikařila jsem." Dám si pramen vlasů, který se mi uvolnil z drdolu, za ucho a bezmyšlenkovitě se skácím na kolena. Vše se seběhlo tak rychle a ještě rychleji to běží dál, jiné odůvodnění neznám, k této komické situaci, ve které klečím u jeho nohou jak pes a snažím se nevstřebanou vodu zachytit do ručníku. Slyším jen ostrý nádech dotyčného hříšníka, který se mě, ale nijak nesnaží zastavit. Vzhlédnu mu do obličeje a přistihnu ho s otevřenými rty, přes které se snaží vdechnout k životu potřebný kyslík. Světle zelenohnědé oči se v momentě změní na tmavě hnědé. Najednou mi to dojde.

Klečím před ním jako v nějakém laciném pornu na záchodcích a přivádím ho do rozpaků. Já jeho! Já, Ariana, takového chlápka. "Klid, Maličká." uklidní mě a pohladí mě po vlasech.

Super začátek, fakt že jo.