Dotyčný

I. Domněnky

Je to tu, sobota, den R. Poslední sobota v měsíce, tím pádem se všichni potomci našich - čti já a Sarah - sejdou v domě, kde jsme vyrůstaly od narození, na večeři s našima,budeme probírat zajímavou pointu našich skvělých životů a kochat se sestřiným štěstím, ztvárněné v měsíčním vztahu a mé předtuchy mi našeptávají, že tato sobota není výjimkou a nikdo z nás nebude ušetřen štěbetáním a láskyplných pohledů.

Poslední soboty slouží, abychom o sobě věděli, abychom byli pořád v kontaktu a vždy jeden pro druhého. Ano, toto je důvod proč sobotní večery trávím nad dietní kolou a ne v klubu s kluky, jednoduše musím poslouchat kecy Sarah, mámy, která bojuje proti testování kosmetiky na zvířatech a táty, který se, každou sobotu utápí v nekonečných písemkách puberťáků.

"Kam pádíš?" Hnědooká blondýnka s vlasy po ramena se ocitne v kuchyni jen kalhotkách a dlouhém triku, se samolibým úsměvem. Celeste, má nepravidelná spolubydlící. Pochází z Kanady a ve San Franciscu si zařídila individuální vyučovací program. Proto ji nazývám nepravidelnou, bydlí v našem soukromém bytě dva týdny v měsíci, kdy si dopisuje veškeré zkoušky. "Dobré. Poslední sobota v měsíci." připomenu ji a složím se s hrnkem čaje a štosem papírů do mohutného křesla, s výhledem na náměstí, které ožilo životem již v ranních hodinách. "Na to se ještě hraje?" věnuje mi pobavený úšklebek a odtáhne žaluzie, čímž do naší malé kuchyně, spojenou s malým obývacím pokojem, pronikne trochu světla.

Pokývnu rameny a usrknu si čaje. Přejde k otevřené skříni ze světlého dřeva a na ipodu zapne playlist. Okamžikem se čtyřmístným bytem rozezní ladné tony klavíristy. "Jak se má Josh?'' nenuceně změní téma, věnuje mi úsměv a začne si připravovat věci na pozdní snídani ve dvanáct.Zvednu pohled od prvního papíru a zabodnu do ní pohled. Nijak si mě nevšímá, jen se snaží skrýt potulný úsměv, který se ji po chvíli mého pozorování objeví na tváři. "Nevím, se ho můžeš zeptat."odbiji ji, protože se mi o Joshovi mluvit nechce. Vrátím se k papírům.

Náš byt je tvořen jen věcmi důležitých k životu, vybavení je jednobarevné a jednoduché, vlastně celý byt je jednoduchý a jednobarevný. Úzká kuchyňka ze světlého dřeva, s bílými spotřebiči a velkým oknem, který se může chlubit výhledem do jedné z mnoha ulic San Francisca, oddělená cihlovým barem od obývacího pokoje, který skrývá největší krásu bytu, viktoriánský krb. Tím designový rozmach bytu končí. Světle meruňková pohovka s křesílkem, stará televize přišpendlená na zdi a dvě, tíhou prohnuté, knihovny, ve které se skrývají největší skvosty nynější i dřívější literatury.

Polknu další hlt zeleného čaje a na chvíli odtrhnu pohled od písmen. Venku se zatáhlo, sleduji velké kapky padající na střechy budov, ale i níž na lidi, kteří nešťastnou náhodou zrovna pobývají venku, asi spěchají na rodinnou večeři. Sleduji lidi, jak panikaří a schovávají se pod budovy, jiní nastupují do taxíku nebo otvírají deštník, protože si jako jediní prohlédli předpověď.

Z čistě azurového nebe se stává hromada černých mraků a z malé přeháňky se stal naléhavý déšť, dopadající na celé město. Opět přesunu veškerou pozornost k papírům v mém klíně.

"Ari, chceš tam hodit?" vyruší mě Cel a já ji věnuji pohled. Vlasy si zapletla do nedbalého copu, oblékla si značkovou mikinu a tepláky obepínající její postavu. Zapne si kávovar a místnost zaplní vůně kávových zrnek. "Vezme mě Josh."složím papíry a věnuji ji úsměv, který ona nepostihne. "Ahaa." trapně protáhne do vysokých tonů a do malé misky si nasype kukuřičné lupínky. "Bereš mi dech, že by se Ariana konečně zamilovala?." protočím očima, ale neubráním se nakažlivému úsměvu. Hodím po ní kaštanově zelený polštářek, který si to hověl na pohovce. Se smíchem se vyhne, takže polštářek skončí na podlaze kuchyně. Celeste si sedne, i s miskou cereálií, na jednu z mnoha nevybalených krabic a zadívá se do smáčeného náměstí města. "Tak to vyklop Ariano, že vy spolu chodíte?!" najednou se zadívá na mě. Opět protočím očima a popřu to.. "Tak spolu aspoň spíte." To se druhý kaštanový polštářek trefil.

. . .

John je blonďák s modrýma očima, vybělenými zuby a prachatými rodiči. V modré košili a plátěnými kalhotami nad kotníky vypadá úchvatně. Ano, vypadá dobře. A opřený o svůj kabriolet,sice koupený rodiči? Sakra, jo! Jenže potíž je, že je to dítě. Ano, fakt, že to říkám já, devatenáctiletá holčička, která má u rodičů pokojík s plyšáky. Ale potřebuji odůvodnit svůj jakýsi friendzone, ale nemyslím si, že by Josh měl zájem zrovna o mě, o obyčejnou holku v bílých šatech pod kolena.

Usměje se na mě širokým úsměvem a odstoupí od auta, aby mě mohl sevřít v medvědím objetí. "Vypadáš dobře." zašeptá mi u ucha a odtáhne se. Věnuji mu jeden z mnoha přívětivých úsměvů a obejdu auto. Sednu si na místo spolujezdce a kabelku si dám na klín. I přesto, že dnes byl déšť, obloha se vyjasňuje a čeká nás opět neuvěřitelné horko.

. . .

Když já vypadám dobře, tak Sarah vypadá úchvatně! Kaštanové vlasy sepnuté do vysokého uzlu, výrazné líčení oči, bezchybná pleť, rudé rty, rudé šaty, které jsme vybraly před týdnem.

Vpadnu do její otevřené náruče a ucítím předražený parfém. Zatočí se mi hlava, buď z toho smradu nebo při představě jeho ceny. "Ahoj, jak se máš?" odtáhne si mě na délku paží a zkoumavě prohlídne. Pod jejím pohledem se pokusím o úsměv, ze kterého vypadne nějaký patvar. Ariano, chováš se jak děcko!

"Je mi fajn, teda je mi skvěle." sundám její ruce z mého těla a vzdálím se z jejího dosahu, aby neviděla ty kruhy pod očima."Opravdu?" založí si ruce pod prsa, které nebezpečně vyčnívají z výstřihu. Zalapám po dechu. "Ty nemáš podprsenku!?" rychle změním téma a instinktivně se dotknu mých vnad v podprsence. Její rty se roztáhnou do vesmírných rozměrů a prohne se v zádech, takže mi svoje prsa vecpe do ksichtu. "Já ji měla." pokývne rameny lhostejně, i když vím, že mi bude někdy vyprávět, jak o ni přišla. Polknu a snažím se nehloubat nad smyslem věty, kterou vypustila z pusy. "Pojď, už nás čekají." Chytne mě za ruku.

Společně projdeme dřevěnou chodbou a ocitneme se ve velké místnosti, ve které je největší předností prostřený stůl, ze světlého dřeva, pro šest osob. Na zdech visí obrazy namalované naší mámou, protože se na stará kolena dala na kreslení, což je zvláštní, nikdy nebyla výtvarně založená. Nazývá se umělecký guru, hustí do nás kecy, které tak maximálně do vás hustí psycholog, který chce v létě odletět na Maledivy, prý ji malování pomáhat očistit od různých vlivů dnešního světa. Trošku vyšinuté, my víme. Ale tak si s dovolením představte člověka, který má talent, ale ne takový, aby se mohl nazývat umělcem., ale to jsem mírně odskočila od tématu.Opravdové zlato na tomto domě, byla jeho terasa s výhledem na Sanfranciský záliv. Kvůli tomuto výhledu byl ten dům koupen.

Oddělím se od Sarah a bezmyšlenkovitě zamířím na terasu. Otevřu balkónové dveře a okamžitě mě ovane jakýsi pomyslný kabát, tvořený přímořským vzduchem a blížícím se podzimem. Od doby, než mě vyzvedl Josh, nepršelo, ale příroda pořád voněla po dešti a soli z oceánu, bylo vlhko a studeno, přesto jsem tu cítila teplo, které jsem znala pěknou řádku let. Vlny sebou mrskaly, zanikaly a tvořily se. Bylo to kouzelné. Oceán byl mírně rozbouřený.

"Jak jsme si tady hrály." uchechtla se Sarah, která najednou stála vedle mě a také tiše sledovala to dech beroucí představení. "Milovala jsem to tady." zašeptám a obejmu se rukama, abych si udržela aspoň trochu tepla. Sarah mlčky přikývla, dál sledujeme tu scenérii.

"Vše v pořádku?" ozval se za námi drsný mužský hlas. Obě jsme se otočily, jen já se neotočila s takovou elegancí jak má sestra, takže jsem mírně klopýtla do strany. Přeci před mužem z posilovny jsem se ztrapnila už dostatečně. Zůstanu stát jak opařená, jak uhozená bleskem, zatímco on nedával žádné emoce najevo. Jen mírně cukl obočím a v očích mu zajiskřily ty stejné jiskry, které jsem zahlédla ve fitness centru.

Dotyčný stál opřený o futra balkónových dveří, v bílé košili s vyhrnutými rukávy a hnědých plátěných kalhotách, které mu stoprocentně musí božsky obepínat jeho zadek. S dvoudenním strništěm, úšklebkem, jasně pronikavýma zelenýma očima, které mě propalovaly do morku kosti - Teda.. ehm Sarah. Mě ne. Ji propalovaly- a učesanými vlasy.

"Ano.." Sarah se falešně usměje a přispěchá k němu. Dotyčný ji, ale nezaregistruje. Dívá se na mě. Přikývne a oplatí ji falešný, nahraný úsměv. Chytí ji kolem pasu a společně odkráčí do jídelny.

S tím zadkem jsem měla pravdu.